Můj zlobivej model 7.

20. listopadu 2012 v 14:25 | Saya |  Můj zlobivej model
autor: B-Kay

Tom si opatrně setřel všechny zvyšlé slzy a tiše vstal.Nejistě pohlédl na schodiště...Bill měl pravdu...Měl pravdu ve všem co řekl.A Tom si také až ted uvědomil,že Bill býval už jako malej kluk vždycky slabší a křehší než on.Proto nedokázal ve své malé zmatené hlavince pochopit,proč Tomi najednou odešel.Ale zase byla tady až příšli ochotná mamka,která mu to všechno naservírovala na podnose plném lží...Tom nemohl uvěřit,jak moc jim rodiče byli schopni ublížit...
Pomalými a nadevše opatrnými krůčky tiše šlapal do horního patra,kde mu hned padl pohled na klubíčko krčící se u rohu postele.Hned poznal,že to křehké tělíčko patří už tedka jeho dvojčeti.Ještě pořád si nemohl zvyknout,že ten otravnej namyšlenej a neskutečně rozmazlenej model je jeho bratrem...ba ne,byl něco víc-protože dvojče je něco mnohem silnější,než jenom obyčejnej bratr...Byl jeho druhou půlkou...Kdyby tak šel vrátit čas.Bránil by se zuby nechty tátovy,kterej jej nasilu odvážel do Berlína.Ještě ted měl až moc dobře v paměti uchovanou poslední noc v Magdeburgu....
Ležel tiše ve své postýlce a drobnýma očkama sem tam pokukoval po zbalených hračkách,a kufřících,které obsahovali všechno jeho oblečení a ostatní věci.Tehdy už vědel,že něco není v pořádku.Vědel,avšak vůbec netušil,že jen co ráno vyjde sluníčko,bude už dávno v letadle na cestě daleko odtud.Chudáček,ani nemohl usnout.Zoufale se tulil ke svýmu medvídkovy,a z očí mu stéklai drobné slzičky neštěstí.Jakoby nestačilo,že se jejich rodiče pořád hádají,přesně jako i v tuhle chvíli,ale někdo mu ještě pobalil všechny věci...Jeho zmatená a nejvíce unavená hlavička by nejraději spokojeně spinkala,avšak nějak se prostě nedalo.Jeho očka se s každým mamkiným výkřikem směrovaným k tátovy třepotavě otevřela,a po tvářích mu stékalo pořád víc a víc slziček.Byl tak osamělý.Najednou se však stichlou a ztmavlou místností rozlehl malinkej pásek světla,jak dětsky malinké nožičky vešli dovnitř a dveře znovu zavřeli."Billi?",špitl Tom tiše a když viděl,jak se ta drobounká postava najednou rozběhla a skončila pod peřinou naléhavě se tulící k Tomovu bříšku vědel,že je to jeho dvojčátko."Já mámn stlach",kníkl,jak mu spod teplé přikrývky trčeli jenom dvě očka,které se vnářeli hluboce do těch Tomikových."Já taky",píplo starší z dvojčátek a ucítilo,jak se jeho o deset minut mladší bráška ještě více přitulil k jeho jemnýmu hrudníčku."Mám tě moc lád Tomi",šepl,a i přes závoj drobných slziček se pousmál a vlepil Tomimu sladkou pusinku na tvář."Já tě mám taky moc lád Billí",,zašeptalo tiše druhé z dvojčátek a naléhavě omotalo ručky kolem Billova krku,aby jejich drobná tělíčka splynula v láskyplném objetí.Takhle vydrželi asi pět minut.Pevně se objímali,a oba dva tiše plakali...protože vědeli,že něco není v pořádku a že už nic nebude tak jako dřív...
Tom rychle zavrtěl hlavou a snažil se zasunout dlouho zapomenutou vspomínku co nejhlouběji do své pamětě,a nejraději si už nikdy nevzpomenout na to,jak s bratrem strávil psolední noc...Avšak už i při vspomínce na tu noc mu po tváři stékali naléhavé slzy,a on v Billovy opět uviděl to drobné stvořeníčko,které se přišlo ještě naposled pomazlit,protože mu bylo smutno...Opět v něm viděl osůbku,kterou miloval více než svůj život jak tehdy,tak i ted...
Spustil se na všechny čtyři a s tlumeným pláčem se přesouval k tomu bezbrannýmu tělíčku tiše oddechujícím nan studené zemi...A to se ještě odpoledne strachoval,že nastydne...A stačilo jenom několik hodin a jejich postoje a pozice se uplně změnili...Bill byl najednou jeho dvojčetem...
Tom se nevědomky pořád víc a víc přisouval k tělu ležícímu jenom kousíček od něj,až došel tak blízko,že se mohl pozorně zahledět do jeho nádherné tváře.Tom nemohl uvěiřt,že kluk by mohl být takhle přitažlivej...Ty krásné dlouhé vlasy měl rozloženy snad všude kolem sebe,jeho oči byli třepotavě přvřeny a ůsta malinko pootevřena.Tom tedka mohl spatřit zaschlé potůčky slz,které pokrývali celou Billovu tvář.Sledoval jak se jeho jemný hrudník lehce zvedá a poté znovu pomalounku klesá.Byl tak dokonale křehký,až si Tom dokonce sám uvědomil,že je hezky slepej,když jej hned nepoznal...Ty pronikaví oči...oba dva měli stejný oči.A také ty dokonale vykrojené rty byli tolik podobné těm jeho...
Jeho tvář už spočívala těsně nad tou Billovou...jeho horkej dech dopadal na jeho mírně pootevřené rty,až se najednou Billovy oči pomalounku otevřeli...Ani jeden nic neříkal...vlastně ani nemohli,protože jim tahle chvilka naprosto vyrazila dech.Leželi přesně v takové pozici jako před dvanácti lety...Až s jedním rozdílem,že tehdy byli uplně stejní,ale dnes už jejich tváře a vzhled malinko odlišností ...Billův dech se malinko prohloubil a jeho oči se nesměli doušky vnášeli pořád víc a víc do těch krásně mandlových řek...Najednou však přebehla asi vteřinka-než se to stalo.Dvojčátka se pohla uplně ve stejnou chvli a příštím okamžiku se už jejich těla zběsile tulila a jejich dlaně naléhavě hladili tvář toho druhýho."Nemůžu věřit že si tady..promin mi to...nechtěl sem křičet",pípl Tom tiše a znovu si k sobě Billa přitulil.Ten se po něm sápal jako raněné zvířátko,které ted potřebovalo spoustu lásky.".To já také ne ...Tome můžu tady s tebou zůstat?",šepl Bill nevinně,protože si nebyl jistý tím,že mu bráška dovolí tady ty tři týdny zůstat.Tom se od něj malinko odsunul,aby se mohl zahledět do té krásné tváře,po které znovu stékali slzičky...avšak ted štěstí."Ty i to tvoje malé čuně tady mlžete zůstat",špitl a přes závoj slz ,které mu vlhčili tváře ,se mile usmál a znovu bratra pevně sulil ve svém náručí...

autor: B-Kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama