Síla tvého hlasu 40.

29. října 2012 v 14:25 | Saya |  Síla tvého hlasu
autor: B-Kay

"Bille!",do pokoje přímo vletělo drobné děvčátko, v náručí držíc svou panenku a vesele poskakujíc směrem k oknu. Okouzlenýma očima sledovalo dění za oknama a ze všech sil se snažilo vyskočit tak vysoko, aby se na tu nádheru dokázalo lépe podívat.
Padal sníh…
Poprvé od chvíle, co Liby naposled spatřila své dárečky pod vánočním stromkem, z oblohy opět padali drobné bílé chumáčky, nápadně se podobající cukrové vatě, kterou Liby tolik milovala.
"Bille,"pípla ještě jednou a rozzářenýma očima se ohlédla za sebe, kde spatřila pod hromadou přikrývek tiše oddechující tělo osoby, která ji překvapivě nevěnovala pozornost.
"Bille,"zamručela, mrzutě našpulila rtíky a s veselým chichotáním se rozběhla, aby mohla v příštích vteřinách dopadnout přesně na klín svého bratra. Bill takové probuzení rozhodně nečekal. Ze všeho nejvíce se polekal a proto byla jeho reakce uplně automatická. Prudce se vymrštil do sedu a jen tak tak zachytil svou maličkou sestru, jinak by jistě spadla na podlahu.
"Co to vyvádíš Liby?"zašeptal tichým hlasem a smutnýma očima prolétl její tvář. Zatímco jeho tvář byla bledá, na některých místech dokonce nazelenalá, tvář Liby zářila, stejně jako i její pohled, který Billovy jasně napovědel, že se pro něj v tu chvíli klidný spánek skončil.
"Bille, podívej,"natáhla své drobné dlaně směrem k oknu a vzápětí vesele zaťapkala.
Bill se při pohledu na pomalounku poletující sníh nestačil divit.
Vůbec si neuvědomoval, že od chvíle, kdy jim jeho kdysi nejlepší přítel tak moc ublížil, uběhli již tři týdny a listopad se pomalounku přehoupl v prosinec.
Bylo to zvláštní, ale ve chvílích, kdy byl s Tomem se mu zdálo, že čas plyne nějak rychleji. V těch nejkrásnějších chvílích, jakými byli například jejich společné procházky, dlouhé hodiny strávené ve vaně, nebo láskyplné milování, si přál alespoň nachvilku zastavit čas. Vůbec si neuvědomoval, jak rychle ubíhal, když byli spolu.
Noc, kterou musel strávit bez Toma, mu však přišla nekonečná.
Nechtěl být sobecký. Tomově babičce se večer udělalo špatně a on sám mu přikázal, aby se od ní nepohl ani na krok. Klaudie jej potřebovala určitě více a i když Tom na malou chvilku zaváhal, nakonec jej poslechl.
"Půjdeme ven?"Liby se nechtěla své nově nalazené radůstky tak rychle vzdát...
Bill si povzdechl. Opravdu se necítil dobře a už vůbec se necítil na to, aby si s ní dokázal hrát. Složil tvář do dlaní, na krátkou chvilku zavřel oči a zhluboka se nadechl.
"Prosím,"šepot Liby, se ozýval všude kolem něj a závan zklamání v její tenkém hlásku, jej přímo ničil. Nechtěl na ni být zlý. Udělal by pro ni cokoliv na světě ale představa, že by měl vstát, obléknout se a vyjít do té zimy, se mu zdála neskutečná. Byl až příliš slabý na to, aby dokázal vstát.
"Co kdybys šla zavolat maminku, hm? " přímo zroněným pohledem sledoval, jak se radost z její tváře pomalounku vytrácí. Za jiných okolností by neváhal ani minutku.
Sám sníh miloval a miloval také vše, co sebou přinášel, od stavění sněhuláků až po roztomilé sněhové bitky, pro tentokrát však nemohl ustoupit.
"Já bych šla raději s tebou,"Bill si Liby opatrně vysadil na bříško a dlouze ji políbil do vlásků. Chtěl jí to vysvětlit tak, aby tomu porozuměla a zároveň nebyla smutná.
"Jsem nemocný Liby,"Liby vzápětí vyděšeně pohlédla do Billových unavených očí.
"Jsou zase nemocné?"pípla a prstíkem na ně ukazovala.
Bill se vesele pousmál a rychle zavrtěl hlavou.
"Ne nejsou nemocné,"jeho slova v sobě ukrývala zvláštní klid. Bylo tak nádherné jí po dvou letech pokojně odpovědět než se opět jenom vyhýbavě snažit zastírat skutečnost, že nemá ani tušení, zdali se jeho oči ještě někdy dají do pořádku.
"A doufám, že již nikdy nebudou,"dodal s lehkým úsměvem a láskyplně sevřel její malé tělíčko ve svém náručí. Cítil se s ní opravdu krásně. Držíc ji v náručí, si uvědomoval, že se náhle cítil mnohem lépe. Jakoby z něj všechna ta zvláštní otupělost a těžoba pomalounku vycházela s každým dalším úsměvem, který mu Liby věnovala.
"Bolí tě něco?"zamručela proti Billově kůži. Neměla ráda chvilky, kdy Billa něco bolelo, nebo kdy se trápil.
"Bolí mě bříško,"zašeptal a vzápětí překvapeně vydechl. Liby se pomalounku sklonila k jeho hrudníku, tváří se opřela o jeho bříško a omotala kolem něj obě dlaně tak, aby jej mohla sevřít ve svém objetí.
"Nechci, aby tě něco bolelo,"nosem opatrně hladila oblast, na kterou Bill ukázal a ve které cítil největší těžobu. Bill se pohodlně položil na záda, hlavu si podepřel polštářem a zavřel oči. Vnímal, jak se jeho tělem pomalounku rozlévá zvláštní klid a pokoj. Otevřel oči, zadíval se na drobné klubíčko, tulící se k jeho bokům a v té chvíli poprvé pocítil malinké zklamání z toho, že jediné dítě, které si k sobě bude moct přitulit, je jeho sestřička a na tom zřejmě nikdo nic nezmění.
Samozřejmě to však nemyslel tak, že by chtěl být raději s dívkou, než s klukem,aby mohl mít dítě.
To určitě ne.
Tom byl jeho velikou láskou již několik let, Billovo jméno bylo navždy zvěčněno do Tomova dřevěného srdíčka a pocit, že mu patřil, že byli skutečně spolu, byl ten nejkrásnější pocit na světě. Nic nebylo tak nádherné jako moct se zadívat do očí, které vás kdysi přehlíželi a náhle zářili láskou. Láskou k vám.
Liby jakoby zaslechla jeho myšlenky. Prudce se posadila, tvář se jí opět rozzářila.
"Proč nezavoláme Toma?"pípla, vzala Billovy dlaně do těch svých a snažila se jej vší silou posadit.
"Tomova babička je nemocná,"Bill se za pomoci Liby sice neochotně, ale přesto překvapivě rychle posadil a poté se pokusil vstát. Chvilku mu sice trvalo, než v sobě nalezl ztracenou rovnováhu, ale po chvilce již pro něj pobíhání po pokoji, nebylo žádným problémem.
Jeho nevolnost zmizela stejně tak nečekaně, jako se objevila a proto mu již nic nebránilo v tom, aby vzal malou Liby alespoň na malou chvilku na dvůr.
Jakmile mu na tvář dopadla první sněhová vločka, zasněně přivřel víčka, rty zvlnil do lehkého úsměvu a potláčel nutkání zatočit se dokola a tančit v rytmu sněhových vloček stejně, jako to dělala i malá Liby, která se na první prosincový sníh nemohla vynadívat.
Během několika minut se jim povedlo postavit vcelku pěkného sněhuláka, tedy spíš základ sněhuláka. Bill právě dodělával menší sněhovou kouly, která měla posloužit jako hlava a Liby si nesla v dlaních hned dvě malé kuličky, které dala na místo, kde jejich sněhulákovy chyběli ruce.
Bill se vesele usmál, pletenou čepici si opatrně stáhl více do tváře a zadíval se na jejich dílo.
"Jak se bude jmenovat?"vzal si poskakující Liby do náruče a věnoval jí jeden dlouhý polibek na tvář.
Děvčátko nemuselo přemýšlet ani chvilku.
"Tom,"zvolala a přitulila se ke svému bratrovy ještě více.
"Tom!,"zvolala ještě jednou a dlaní ukazovala za Billova záda. Bill ji však nevnímal a sledoval obrazce sněhových vloček, povývajících v lehkém vánku a užíval si pocitu bezpečí, které v něm sníh vyvolal.
"Dobře, může se jmenovat Tom,"odpověděl tichým hláskem a rty skroucenými v šťastném úsměvu, jakmile Liby opět zvolala Tomovo jméno.
Liby to s Billem vzdala, pustila se jej a když pod sebou ucítila puknutí sněhu, zaculila se a rozběhla se směrem k právě příchozí osobě, která se nad Billovou nepřítomností pobaveně smála.
Bill byl do svých myšlenek natolik zahlubený, že si ve chvíli, co jej Tom nečekaně vyzvedl do své náruče, málem vykřičel hlasivky.
"Bože můj, co mi to děláš?"zeptal se pisklavým hláskem, ve tváři uplně červený.
"Málem jsem se zbláznil,"jeho hlas se pomalounku měnil v tichý smích, jak pokládal obě dlaně za Tomův krk a nechal se ním sevřít v náručí. Jejich rty se setkali téměř automaticky. Už nebylo potřeba dalších slov.
"Omlouvám se,"Tom však přesto promluvil a chytil si své černovlasé kačátko ještě pečlivěji.
"Nad čím si přemýšlel?,"ptal se Tom, zoufale líbajíc Billovy měkké rty. Sám nemohl uvěřit tomu, jak moc mu ten kluk chyběl. Nebyli spolu jenom jednu noc a přišlo mu to jako celá věčnost.
"Nad tebou,"zašeptal Bill a hravě skousl rty svého přítele.
Ani jeden již nevnímal malou Liby, která vesele poskakovala kolem sněhuláka a přitom se přímo tetelila radostí z toho, jak krásný a veliký se jí zdál.
Simone, která si užívala krásního rána, vymýšlejíc co dobrého by měla navařit, s úsměvem pohlédla z okna, aby se mohla zadívat na kouzlo přicházející zimy. Sníh, krásný sněhulák, dokonce ani poskakování její malé dcerky jí nepřišlo tak kouzelné, jako obraz jejího syna v Tomově náručí.
S dojetím sledovala, jak se jeden k druhému zamilovaně tiskli, něco si tiše šeptali a každé slovo spečetili hlubokým polibkem. Nemohla uvěřit tomu, že se to skutečně dělo.
Její syn již nebyl slepý, byl zamilovaný a šťastný a to vše jenom díky klukovy od sousedů, klukovy, ve kterého nikdy moc nevěřila a nedávala jeho návratu ani nejmenší šanci. A on se přesto vrátil.
Vrátil a obrátil jejich životy naruby.
Tom však nejenom obrátil jejich životy, ale jeden také zachránil a jeden dokonce stvořil…

autor: B-Kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama