Síla tvého hlasu 37.

23. října 2012 v 14:25 | Saya |  Síla tvého hlasu
autor: B-Kay

"Ahoj,"Bill překvapeně zvedl tvář a svůj pohled zabodl do tváře kluka, kterého neviděl téměř dva roky a náhle jej potkával na každém kroku. Zmateně zamrkal, radost, která se do té chvíle rozlévala jeho tváří, se náhle pomalounku ztrácela a on se začínal cítit zvláštně nepříjemně.
Nechtěl s ním mluvit. Alespoň ne v tuto chvíli. Od milování s Tomem jej dělilo sotva několik minut. Byl strapatý, ve tváři zaláskovaně zčervenalý a chvěl se po celém těle. A co bylo pro tu chvíli nejhorší, voněl Tomem. Nestihl se osprchovat a každý milimetr jeho těla byl nasáklý směsí vůní jich obou.
"Ahoj Gustave,"promluvil tichým hlasem a podešel blíž.
Gustav seděl na nejvyšším schůdku u jejich dveří a sledoval jej smutným pohledem.
"Potřebuješ něco?," Billovy přišlo hloupé ptát se jej takhle přímo, snažil se být milý, ale přišlo mu zvláštní, že seděl u jejich dveří, tak pozdě v noci. Od té nehody mu nezavolal, nepřišel se na něj podívat ani do nemocnice, dokonce ani tehdy, kdy si jej Simone přivezla po několika týdnech konečně domů.
"Kde jsi byl?" Billova přímost nebyla ničím v porovnáním s tou, jakou s ním promluvil Gustav. Vstal a postavil se naproti Billovy, skoumajíc výraz jeho tváře. Sledoval jej očima loveckého psa, jakoby jenom čekal na moment, kdy výraz jeho tváře prozradí, čemu se posledních několik minut věnoval. Billův výraz však neprozradil nic, nic kromě velikého strachu a plachosti, která se projevila ve chvíli, kdy sklonil tvář a ustoupil o krok zpět. Roztřesené dlaně ukryl do předních kapsiček svých džínů, pevně stiskl rty a modlil se, aby se Gustav sám rozhodl odejít a nemusel jej o to požádat.
"Byl jsem venku.Vím, že nemám moc přátel, ale to neznamená, že nemůžu chodit ven"Bill se sice snažil působit trvdě a stát si za svým, ale pod přísným pohledem svého kdysi nejlepšího přítele, se jeho odvaha jaksi ztrácela a on si proti němu připadal neuvěřitelně maličký. V očích se mu odrážela bezmoc a jeho pohled neslyšně prosil o to, aby se tam zjevil Tom a ochránil jej.
"Proč jsi nezavolal mě? Myslel jsem, že jsme nejlepší přátelé,"Gustav prolétl Billovu tvář nešťastným pohledem, v duchu se však spokojeně usmíval. Přesně věděl, jaká bude Billova reakce. Vždy býval až příliš měkký a zřejmě se ani po letech nezměnil, jelikož smutně svěsil ramena a neslyšně přikývl.
"Byl si s Kaulitzem ? ,"nemusel ani čekat na odpoved´. Bill mu strhnutím se při zaslechnutí jeho jména, nevědomky odpověděl...
"Není žádný Kaulitz. Má i své jméno a krom toho, Tom je můj kamarád,"zašeptal a usykl, jakmile mu na tváři přistála drobná kapka podzimního deště. Zvedl tvář a prázdným pohledem prolétl hrozivě vypadající noční oblohu. Neměl rád oblohu před bouřkou stejně, jako neměl rád ani bouřky samotné.
Jeho oblečení pomalounku vlhlo narůstajícím deštěm a na horkém těle jej nepříjemně studilo. Cítil, jak mu po tváři stékají kapky deště a ve tvaru drobných cestiček stékají až na jeho pootevřené rty.
"Větši hloupost jsem v životě neslyšel,"Gustav rázně zavrtěl tváří a ustoupil od Billa, jakoby se mu z něj náhle udělalo špatně.
"Nerozumím tomu, jak můžeš být tak naivní. Tom není tvůj přítel. Copak si nepamatuješ, že jsi pro něj nikdy nic neznamenal ?! Je to skutečně zvláštní náhoda, že se vrátil zrovna ve chvíli, kdy jsi byl nemocný a náhle se chtěl s tebou přátelit,"Bill stiskl víčka bolestí a odvrátil tvář.
Nečekal to. Nečekal, že by mu člověk, kterého si kdysi tolik vážil a vkládal do něj všechnu svou důvěru, dokázal tak ubližovat. Moc dobře si pamatoval na časy, kdy jej Tom přehlížel. Měl před očima každičký okamžik, kdy kolem něj jenom tak prošel, bez jediného slova nebo pouhého ohlédnutí. Jeho minulost sice nebyla moc hezká, ale nikdy nechtěl vrátit čas. Nepřemýšlel nad tím ani vteřinku, protože právě ty chvíle, které prožívali kdysi jeden bez druhého, je ted´ tolik spojili. Zbláznili se do sebe, dokonce oba na první pohlédnutí. Tomovo první pohlédnutí sice přišlo o něco později, ale přesto přišlo a pro Billa nic nebylo důležitější.
"Ach Bille,"Bill se mu nedokázal dívat do tváře. Vnímal, jak jej chytil za tvář a donutil jej zvednout ji k té jeho, přesto mu však do očí nepohlédl.
"Jsi hloupý, když v sobě pořád živíš tu svou nicotnou naději. Kdybys chtěl, kdybys mi dovolil ti pomoct, udělal bych tak. Pomohl bych ti na něj zapomenout,"Bill k němu v tu chvíli konečně zvedl tvář a zadíval se na něj se vším odporem, kterého byl schopen. Bylo mu špatně, hlava se mu zvláštně motala a jeho tělo zachvátil chlad, pocházející z narůstajícího deště. Prudce od sebe Gustava odsunul a rychle kráčel ke dveřím, když se však ocitl přitlačen na jejich dřevěném povrchu, zděšeně zaskuvíkal.
Tom chtěl své babičce alespoň nějak pomoct, jediné, co mu však dovolila, bylo vynést smetí a utíkat spát, protože už bylo opravdu pozdě a nechtěla, aby tak dlouho ponocoval. Při pohledu do její milé tváře již nedokázal více protestovat, proto jenom vesele přikývl, přetáhl si přes hlavu kapuci a vyběhl do hustého deště i s pytlem smetí, v dlaních.
Už ze zvyku pohlédl směrem k Billovu domku…
Bill si vůbec nestihl uvědomit, co se stalo. Všechno kolem něj se semlelo tak rychle a procitl teprve ve chvíli, kdy stisk dvou silných dlaní nečekaně povolil a on vysileně dopadl na kolena.
"Tomu klukovy se teprve před několika dny vrátil zrak a ty jej uhodíš ?! ,"Bill se krčil v drobném klubíčku u dveří a uplakanýma očima sledoval na zemi se válající dvojici. Bolest, která mu vystřelovala od levého koutku koutku rtů, až k oku, vůbec nevnímal. Mnohem větší bolest cítil při pohledu na Toma, který se kvůli němu pral s klukem, který byl od něj sice nižší, ale zato dvounásobně těžší a tím zřejmě i silnější.
"Tome,"pípl a po čtyřech se připlazil blíž. Dlaněmi se zachytil zábradlí a opatrně vstal.
"Tome prosím, dost,"rukami si vyděšeně přikryl tvář, jakmile Tom schytal prudkou ránu do tváře a na malou chvilku se zapotácel. V té chvíli už Bill nemyslel na nic a na nikoho a bezmocně se rozběhl za svou láskou. Nezáleželo mu na tom, zdali schytá ještě jeden pohlavek, byl odholán vydržet klidně i milion úderů jenom aby ochránil Toma, který ledva lapal po dechu. Postavil se přesně mezi ně a svým tělem chránil to Tomovo, které se o něj vysileně opřelo…

autor: B-Kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama