Síla tvého hlasu 35.

21. října 2012 v 14:25 | Saya |  Síla tvého hlasu
autor: B-Kay

Cestou zpět se Bill, vykračujíc po lesním chodníčku, nedokázal přestat usmívat.
Jeho oči ještě pořád zůstávali uplakané, přesto se v nich však neodrážela bolest, ani prázdnota. Doslova zářili a Tomovy se při každém pohlédnutí do jejich hloubky, zatajil dech. Nemohl uvěřit tomu, že jich tak dlouhou dobu přehlížel. Nerozuměl tomu, jak slepý musel být, že nikdy nepoznal jejich kouzlo ?! Čím byl kdysi tolik zaslepený ?! Opravdu mu ke štěstí stačili mámivé pohledy dívek a jejich prázdná slova?
Ze zamyšlení jej probudil Billův tichounký chichot a dotek jejich těl, když se k němu zezadu přitiskl.
"Omlouvám se,"pípl vzápětí s nesmělým úsměvem na rtech a zlehka pohladil po tváři malou Liby, která se Tomovy pověsila kolem krku jako malá opička a odmítala se jej pustit. Zřejmě se stejně jako její bratr, zamilovala do jeho hřejivé náruče a cítila se u něj v bezpečí.
"Za co se omlouváš?"Tom naklonil tvář a láskyplně opětoval Billův polibek. Bill přivřel víčka, slastně vydechl a se skloněnou tváří mykl ramenem.
"Chovám se jako malé dítě. V jednu chvíli je mi do pláče a vzápětí se usmívám. Jsem z toho všeho zmatený. Možná že působím až příliš přecitlivěle a za to, jsem se chtěl omluvit,"poslední slova zašeptal do Tomova trička a nosem do něj dloubal tak dlouho, dokud se přes látku nedotkl jeho ramene. Zavřel oči, opřel se o něj a zhluboka se nadechl vůně, kterou bylo Tomovo tričko prosáklé.
Tom si vesele skousl rty a zavrtěl hlavou.
"Lásko, ty víš, že za takové věci se vůbec nemusíš omlouvat,"Bill k němu zvedl pohled malého dítěte a Tom jej tím svým vzápětí utvrdil o pravdě svých slov. Ve skutečnosti však Billa chápal mnohem více, než dokázal dát najevo.
Nebyl si jistý, zdali by na Billově místě nereagoval uplně stejně, nebo dokonce ještě emotivněji. Pro kluka, který na svůj zázrak čekal několik let, bylo uplně přirozené, že se v některých chvílích cítil zvláštně zmatený, že se v něm všechny emoce nahromaždili a vířili mezi sebou jako v rozbouřeném oceánu a že se to projevovalo zvláštním střídáním nálad. Vůbec mu to nevadilo a miloval na Billovy uplně všechny projevy jeho emocí. Miloval jeho úsměv, zvuk a ozvěnu jeho sladkého smíchu, zbláznil se do jeho veselých očích i do rozzáření jeho tváře, které se dostavilo pokaždé, když se pro něco nadchl. Zbožňoval jeho nesmělé sklánění tváře, ruměnec, který se v ní zjevil pokaždé, když na něj déle pohlédl, nebo husí kůži a chvění, které se projevilo bezprostředně po doteku jejich těl.
Jediné co nemiloval, byl Billův pláč. Přesněji ten druh pláče, při kterém mu bylo jasné, že příčinou byl on sám. Jenom jediný krát byl svědkem tohohle pláče a právě to jej přinutilo jednat a zahodit veškeré předsudky za hlavu. A nikdy toho také nelitoval...
"Bille !" zamrkal a otočil se směrem, odkud se ozývalo volání. A nebyl jediný. I Bill se překvapeně otočil za zvukem volání svého jména a jakmile spatřil osobu, která k nim běžela, skameněl. Dlaně, kterými do té doby něžně svíral Tomovy boky, mu nevědomky sklouzli dolů a rozechvěli se nervozitou.
Malou Liby nějaký příchozí kluk vůbec nezajímal, přitulila se k Tomovy ještě pevněji, tváří se opřela o jeho rameno a zavřela očka...
Tom překvapeným pohledem sledoval nízkého, vcelku baculatého kluka, který ukrýval pohled drobných hnědých očí za sklem dioptrických brýlí a čím víc se přibližoval, tím větší byl i jeho úsměv.
"Ahoj Gustave,"promluvil Bill tichým, nenápadným hláskem a překvapeně vydechl, jakmile se vzápětí ocitl v Gustavově náručí, silně stískán a objímán. Netušil, jak by měl reagovat. Při pohledu na Toma, který u nich nečinně postával s malou Liby v náručí, mu přišlo hloupé oplácet mu objetí. A chtěl to vůbec udělat ?! Jakmile se nad touhle otázkou déle zamyslel uvědomil si, že nechtěl.
"Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl,"stískal Billovy boky tak silně, až měl Bill problém popadnout dech. Co jej však šokovalo mhohem více byli slova, která vyslovil a nejenom to. Snad nejvíce ze všeho jej šokoval tón hlasu, s jakým je vyslovil.
Tom sledoval výraz Gustavovy tváře, sledoval jeho rozzářený pohled, přímo blažený úsměv a pod sílou toho úsměvu se jeho pohled stával náhle smutnějším.
Jakmile se Bill konečně dostal ze spárů svého přítele, smutně pohlédl do očí své lásky a neslyšně se mu tím omlouval. Tom však od Billa žádnou omluvu nepotřeboval. Stačil jediný pohled a odpustil by mu všechno na světě.
"Tome, tohle je můj přítel Gustav,"zašeptal a dlaní ukázal na Gustava, který jej vzápětí vesele poopravil za to, že neřekl nejlepší přítel.
"A Gustave, tohle je Tom,"Gustav k němu konečně zvedl pohled a přelétl jej od hlavy až po paty. Tom se cítil poněkud zvláštně, dalo by se říct, že dokonce nepříjemně, ale nedával to na sobě znát. Byl rozhodnutý to kvůli Billovy vydržet, ale při pohledu na něj si byl jistý, že jsou na tom uplně stejně.
"Ahoj,"pokusil se o úsměv a opatrně, aby nevzbudil spící děvčátko, natáhl svou ruku směrem před sebe. Gustav jeho úmysl však zřejmě vůbec nepochopil, protože zatřásl jeho rukou takovou silou, až Liby vyděšeně zdvihla hlavíčku a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Billovo něžné pohlazení a Tomův drobný polibek do vlásků jí však vzápětí opět ukolébal ke spánku.
"Na tvém místě bych si ji raději podržel sám Bille,"Tom smutně sklonil tvář a pevně stiskl rty.
"Držel sem ji pevně a dokážu dát na ni pozor,"procedil skrze pevně semknuté rty a nevěřícně zavrtěl hlavou. Nemohl uvěřit tomu, že byli s Billem skutečně nejlepší přátelé.
"Myslím, že raději půjdeme,"Bill neměl sílu dohadovat se s ním a proto na něj jenom naposled sklamaně pohlédl, vzal Tomovu ruku mezi své a táhl jej pryč….
Po chvilce ztrávené s Gustavem, byli oba dva natolik vyčerpáni, že odložili společnou procházku a rozhodli se, že si pustí nějaký film. Tomova babička šla navštívit sousedku a tak měli celičký dům jenom pro sebe. Jakmile se však za nima zavřeli vchodové dveře a pohlédli na sebe, jejich kroky nesměřovali do obýváku…
Tomovým pokojem se neslo ticho smíšené se zvukem tlumených vzdechů a ozvěnou hlubokých polibků. Všude po podlaze bylo poházené oblečení, jakoby jej z jejich těl smetl vítr, jenom na postely se nacházel úhledný, pravidelně se pohybující uzlíček. Byl to uzlíček dvou těl, které se vzájemné blízkosti nemohli nabažit. Tom přes jejich milující se těla přehodil přikrývku, přetáhl si ji přes hlavu a vytvořil tím jakýsi stan, který ukryl jejich těla v roušku tajemství.
Prostor mezi nima se plnil vůní milování a byl nasáklý láskou a touhou obou. Na Gustava už ani jeden z nich nepomyslel. Tom každu jednu ošklivou vzpomínku na jejich první setkání odplavoval vnikáním do Billova těla a ten se pohyboval ve stejném rytmu, jakým Tom přirážel na jeho pánev. Bylo to tak šílené… V některých chvílích se musel zlehka zakousnout do Tomova vlhkého ramene, jinak by zřejmě vykřikl. Nikdy nic tak silného nezažil. A moc dobře věděl proč.
Sám proti celému světu nebyl ničím, ale ve chvílích, kdy s Tomem tvořil jeden celek, si teprve přišel úplný a silnější, než cokoliv na světě….

autor: B-Kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama