Hope 36. 1/2

8. září 2012 v 14:25 | Saya |  Hope
autor: B-Kay

Milování u vodopádu
Díval sem se,jak září,když se na ni vesele usmíval.I když jej možná ještě nezahojené rány boleli,nedával to najevo.Vypadal opravdu šťastně.S letmím ůsměvem sem sledoval jeho krásnou tvář a ve chvílích,kdy se zasmál,musel sem se zasmát s ním.
Na nějakou večeři sem uplně zapoměl.Přestal sem s krájením ovoce a jenom sem se na ně díval.Jaké by to asi bylo ,kdybychom mi měli dítě? Odpověd´ se však dostavila mnohem dřív ,než sem nad tím stihl trošičku zapřemýšlet.
Nijaké.My dva spolu nemůžeme mít dítě.Nikdy sem se nad tímhle nezamýšlel.Ještě nikdy předtím sem se nedíval na nás dva,jako na rodinu .A najednou to bylo tak krásně uspokojující.Já a Tom,rodina…ty slova mi způsobovala nádherné šimrání v podbřišku ,opravdu to krásně znělo.Opět sem utkvěl pohledem na Tomovy ,krátce sem se však zarazil,když sem zjistil,že se na mě dívá.Měl sem zvláštní pocit.Jakoby přesně vědel,na co sem před chvilkou myslel.Jakoby si to dokázal přečíst z mého mírně provinilého pohledu a jistého zčervenání ve tváři.Cítil sem se hloupě.Ani nevím,proč sem nad tím přemýšlel.Chtěl sem odvrátit pohled,ale nešlo to.Nedokázal sem to.Miloval sem chvíle,kdy se na mě díval a tahle nesměla být výnimkou.Proto sem jeho pohled poslušně opětovával a čekal ,co se stane.Bál sem se,že zjistil,nad čím sem přemýšlel ,ale ve chvíli,kdy se mu na tváři zjevil láskyplný ůsměv ,moje srdce zaplesalo radostí.Usmál sem se na něj také a raději sem se opět vrátil ke krájení ovoce,protože Tilí,které se chviličku nedostávalo pozornosti,začala po čtyřech nahánět Hope ,ta rychle přiběhla k Tomovy a schovala se pod okraj jeho velikého svetru…
"Podívej,usnula",Tom se zadíval na klubíčko v mém náručí .Oboum se nám výrazně ulevilo.Od večeře přešli další dvě hodiny a nám se jí až ted´ povedlo konečně uspat."Já sem mamce říkal,aby jí nedávala ty koláčky",opatrně sem vstal,podešel sem ke gauči a uložil sem ji.Hlavu sem jí podložil měkkým polštářem ,přikryl sem jí dekou a uplně vyřízený sem se odplazil zpátky k Tomovy."To bylo strašný",hlavu sem si opřel o jeho rameno .Jeho vůně a blízkost mi dodávali energii zůstat vzhůru a užít si alespoň té kratičké chvilky,která nám do příchodu mamky ještě zůstávala.I když se mi víčka sama od sebe přivírala a já cítil,že i Tom je na tom stejně,ze všech sil sem se snažil neusnout.Tak dlouho sem na tuhle chvíli čekal.Dokonce bych se nebál říct ,že sme se na ni těšili oba.
"Bille?",Tom se o mě opřel ,ve vlasech mi přistál měkký polibek.Neodpovědel sem ,jenom sem pokýval hlavou na znak toho,že jej poslouchám ."Jsi unavený?",zeptal se tichým hlasem ,jak zřejmě tajé pomalu usínal."Ne",zašeptal sem smutně.Opravdu sem nechtěl spát.Chtěl sem zůstat vzhůru a mluvit s ním,líbat jej nebo se na něj alespoň dívat.Na malou chviličku se mi podařilo rozlepit ospalá víčka .Podíval sem se na Toma ,který můj pohled opětoval .Vyčerpání z něj sálalo na první pohled
.Ani sem se tomu nemohl divit.Bylo kolem půlnoci a my sme za celou tu dobu, stihli vystřídat snad sto her.Tom byl úžasný .I když sem jej spatřil několikrát bolestně stisknout rty ,pořád si s ní hrál a snažil se mi pomoct ,uspat ji.Hráli sme si na schovku ,četli sme jí pohádky,pustili sme jí kazetu,na kterou sem se rád díval,když mi bylo kolem tří let v naději,že to pomůže a my se budeme konečně moct věnovat jeden druhému.
"Je mi to líto",něžne sem přecházel konečky prstů jeho tvář."To je v pořádku.Tilí je úžasná holčička a i když nám dala zabrat,byl to moc hezký večer"moc se mi líbilo,když o ní mluvil.Měl ten samej výraz ve tváři,jako když mluvil o mě.Krásně měkký a plný lásky."To jo",připustil sem Všechny večery,které sem mohl trávit s Tomem,byli krásné.Akorát sme na sebe neměli vůbec čas a to mě trápilo.Oba sme byli unavení natolik ,že sme si zvládli vyměnit několik dlouhých polibků a pak mi usnul v náručí jako miminko.Zvláštní.To slovo se na mě najednou vrhalo ze všech stran…
...
(Tom)
Další den sme jeli na výlet.Bill sice slabě protestoval,bál se o mě,ale nekonec sem jej přesvědčil.Simone byla z toho tak nadšená,že mě dokonce požádala o pomoc s Billem a to sem nemohl odmítnout.Pod slibem ,že budu pořád u něj a budu se šetřit ,nakonec souhlasil.
Nevědel sem,kam máme namířeno,přesto mi na tom vůbec nezáleželo.Těšil sem se jako malé dítě.Čekal mě můj první skutečný výlet s rodinou…ještě pořád sem si nemohl zvyknout,jak nádherně to znělo.Měl sem rodinu.Splnilo se mi mé tajné přání ,ve které sem doufal skoro celých devatenáct let.To,co se stalo, už nebylo důležité.Už nikdy sem nechtěl slyšet o svém bratranci a na Andrease ,sem posledních několik dnů vůbec nepomyslel.
Díval sem se na krajinu,mihající se za oknem a hned sem si vspoměl,kdy sem tenhle obraz viděl naposled.Nepamatoval sem si to uplně přesně ,ale na tu bolest a zklamání bych nedokázal zapomenout.
Mohlo mi být tak sedm let .Bratranec mě posadil do auta a i s jeho přítelkyní sme někam vyrazili.Bál sem se zeptat,kam to jedeme,přesto
sem byl z toho tak nadšený.
Myslel sem,že mě možná začal mít rád a že si někam zajedeme.Myslel sem,že mě vezme třeba do parku ,nebo někam na zmrzlinu .Bylo mi to uplně jedno.Když sme konečně zastali na místě ,přikázal mi,abych je počkal v autě.Ani mi nedovolil vystoupit a podívat se,kde to vlastně sme.Zůstali mi jenom oči pro pláč a veliké zklamání .Z toho mého vysněného výletu,nakonec nebylo vůbec nic…
Zhluboka sem se nadechl a odvrátil sem tvář od okna.Pohledem sem sklouzl k rychlostní páce,na které se vyjímala Billova bledá dlaň.Měl sem neskutečné nutkání pohladit ji.Dotknout se ji ,stisknout ji a už nikdy nepustit.Bál sem se ale,že by to mohla Simone,sedící vzadu ,spatřit a proto sem nechtěl riskovat.Moje ruka se zastavila na půl cestě k té Billově.Milimetr po milimetru sem ji přisouval blíž .Nedokázal sem si pomoct.Potřeboval sem jej cítit.
"Tilí,podívej,jede vláček",slyšel sem Simone říkat .Když sem se na ni otočil,ukazovala dlaní někam do dálky a usmívala se.Tilí,zapásána v dětské sedačce, se zvědavě ohlížela směrem,kam ukazovala a když konečně spatřila vlak ,vesele si zatleskala.Byla opravdu roztomilá.Hodně mi připomínala Billa.Měla jeho ůsměv a dokázala se těšit z každé maličkosti,stejně jako on.
Pohledem sem opět sklouzl k jeho tváři.Udělal sem to.Svou dlaň sem zlehka položil na tu jeho.Naše pohledy se střetli ve chvíli,co sem jeho ruku opatrně stiskl .Chybíš mi ,vyslal ke mně zoufalý pohled.Bylo zvláštní,že sme si porozuměli i beze slov.Ty mě taky,hrozně moc,na krátkou chvíli sem stisk dlaní zesílil. Dal bych cokoliv,aby mě mohl v tu chvíli políbit.
Odvrátil se ode mě a zadíval se opět na cestu před sebou.Mou dlaň však hladit nepřestával a já tu jeho také ne.Když sme konečně zastali u zalesněného parku ,do očí mě jako první udeřila neskutečně nádherná příroda všude kolem.Ještě nikdy sem na takovém místě nebyl…
V uších mi však na malou chvíli zazněla bratrancova slova:"Zůstaneš tady a ani se nehneš !" .Bill však nebyl mím bratrancem .S ůsměvem se na mě otočil a pohladil mě po vlasech."Jdeme?",zašeptal ,pohled mu však sklouzl na Simone,která u auta skládala Tilí takovou tu malou dětskou motorku a poté se zadíval opět na mě."Někam se jim stratíme ano?",oči mu náhle zářili jako hvězdy ,potřeboval mě stejně,jako já potřeboval jej.Proto sem jenom vesele zakýval hlavou ,lehce sem jej políbil ,vzal sem do náruče Hope,která mi celou cestu seděla u nohou a opatrně sem vystoupil.Bill byl však hned u mě, podepřel mě a s nevinným ůsměvem se otočil na Simone….
Jen ten jediný, který může hojit jiného,
Být od sebe a dotýkat se srdci
Jen jedna jiskra začne oheň!

autor: B-Kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama