Živelná pohroma II. 15.

12. května 2012 v 13:30 | Saya |  Živelná pohroma II.
autor: B-kay

Bill nevěřícně sledoval Tomovu tvář a snažil se v jeho slovech najít alespoň malou známku toho, že to nebylo myšleno vážně.
"T-to bys dokázal udělat?! Po tom všem?!" pípl bezmocně a zničeně svěsil tvář mezi ramena. Už ani neměl sílu dýl plakat. Oči jej pálily jako v ohni a on sám už nedokázal dýl snášet tu bolest. Jeho utrpení se však ještě znásobilo, když Tom rozhodně kývl... I když by dal nejraději celý svůj život za jediný Billův polibek, pořád v něm dřímaly pochybnosti. Věděl, že dělá chybu... věděl, že mu má věřit, přesto to nedokázal. Možná se vám to zdá hloupé, dokonce on sám si přišel jako pořádnej idiot, přesto však nedokázal vymazat ten den, kdy je našel společně v kuchyni...

"Bille, j-já o tom přemýšlel... opravdu jsem se snažil, ale... nejde to. Takhle to dál nejde, Čím déle tady zůstanu, tím více se budeme trápit a to já nechci," řekl tiše a snažil se rozhodným výrazem tváře zahnat všechny ty palčivé slzy, které chtěly ven, aby mohly Billovi prozradit tajemství Tomovy bolesti.
"Jak to můžeš říct?! Copak nerozumíš, že bez tebe žít nedokážu?! Bože, Tome! Já tě miluju! Kdyby šel vrátit čas, všechno bych ti hned řekl a nečekal bych. Je to hlavně moje chyba, ale ty mi přeci nemůžeš říct, že si raději uvěřil jemu, než mně," jeho zoufalý nářek se pomalounku měnil v zoufalý křik, který se mísil s hořkým zklamáním v podobě pláče. Z posledních sil se postavil na nohy a vrávoravými kroky došel k Tomovi, jehož tělo se zatím bezmocně sesunulo k zemi. Dlaněma si objímal kolena a tvář měl poraženě svěšenou. Bill se po čtyřech jako pejsek připlazil až k Tomovi, který se na něj konečně zahleděl, avšak bolest a utrpení čnělo z jeho očí pořád. Billovo tělo se nepatrně třáslo zimou z promoklého oblečení, to však nebylo důležité.
Klečeli naproti sobě. Zoufalými pohledy mapovali tvář toho druhého a modlili se, aby to už všechno skončilo. Aby dokázali zapomenout a znovu začít žít... společně...

"Nikdy bych neřekl, že to bude takhle bolet," špitl tiše Tom a krev v něm jen vřela při vzpomínce na Daniela, který je na sebe teď jistě pyšný, že zničil životy třech lidí.
"Já taky ne... k-když jsem s tebou nasedal do toho auta, čekal jsem jenom nadávky a domlouvání," Bill si zmoženě povzdechl, jak se mu v mysli vynořila vzpomínka na cestu k jejich osudné chatě. Jemným pohybem si setřel slzy, které mu ulpěly pod očima a zničeně se pousmál. "Pamatuju si, jak jsem tehdy v tom lese slítnul do bláta a ty ses mi pak hezky smál," na chvilku jeho srdce zahřálo teplo krásné vzpomínky, hned se však vrátila bezmoc a strach.
"Vypadal si jako nějakej čuník," pousmál se trpce Tom a podíval si Billovi hluboko do očí. "Úplně přesně si pamatuji chvíli, jak jsme běhali kolem té chaty a pak jsem tě políbil... a pak? Pak už bylo náhle všechno jiné," povzdechl si a smutně nahlédl do Oliverovy ohrádky, kde na ně to malé mimčo nechápavě koukalo s očima doširoka rozevřenýma a pusinkou mírně zapatlanou dětskýma slinama. Samozřejmě s beruškou v náručí.
"Neměl jsem tě tam brát. Nic z tohohle by se nestalo," prohodil Tom zničeně a malinko se roztřásl z mokré mikiny.
"Ale ani tohle," doplnil jej Bill vážně a s neklidně našpulenou pusou se k němu přiblížil. "Nebo chceš i na tohle zapomenout? V tom autě jsme si tehdy něco slíbili, Tome. A tys mi slíbil, že budeš u mě kdykoliv tě budu potřebovat. Že spolu zůstanem, i kdyby se dělo cokoliv. A nějakej hlupák si o mně navymýšlí a ty mu hned uvěříš. Kdybys mě miloval skutečně, tak bys věřil mně. Zřejmě jsem se však ve tvých citech spletl. Slepě jsem v tebe věřil a miloval jsem tě, ať už se dělo cokoliv. Ale teď je to jedno. Chtěl jsi konec, dokonce chceš odejít, tak jakej smysl má zůstávat? Půjdu také. Někam daleko od tebe, i když pochybuju, že to pomůže, protože já tě opustit nechci, ty mě zřejmě jo," naposled se dlouze zahleděl do jeho očí, poté vyndal z ohrádky Olivera a pomalu s nim mířil do pokoje. Snažil se působit klidně a co nanejvýš pokojně. Chtěl, aby Tom viděl, že on to zvládne! Jenomže jen co se za ním dveře zavřely, jeho oči se znovu naplnily drobnýma slzama a on propukl v tichý pláč…

Toma jakoby polili ledovou vodou. Konečně mu začalo docházet, co všechno způsobil svou neústupnou žárlivostí a popleteností. Když uslyšel Billa mluvit o odchodu někam daleko, zastavilo se mu srdce… On by odešel tak nejdál k Andymu, víc by se neodvážil. I přes své silné řeči, kterými chtěl jenom více ublížit, věděl, že by bez něj nevydržel jedinou hodinu. Přišel by si tak sám…
Zklamaně si napravil mokrou mikinu a nerozhodným krokem vykročil ke schodům, kde ještě před chviličkou zmizel jeho bráška. Možná že to takhle dopadnout mělo…
Vztah mezi dvojčaty přeci nemůže vydržet dlouho, takže by se měl těšit i za tu chviličku, kterou mohl Billa milovat. Jejich lásku by dokázaly narušit jenom zákony, které by byly rázně proti.. Jenomže Tom se zákony nikdy neřídil, ba naopak! S radostí je pořád porušoval. A Daniel přeci působil jako jejich zákon… Jako něco, co by jim jejich lásku chtělo vzít a zničit. Něco, co by nejraději zničilo oba. A on mu to málem dovolil!! Opravdu měl tolik odvahy, aby dokázal skončit to, co jej jako jediné dokázalo udělat šťastným?! A to jenom za cenu nějakýho hloupýho rozmaru kluka, který žárlil?! Až teď mu došlo, jakej byl kretén. Rychlými kroky vyběhl schody nahoru a zastavil před jejich pokojem.
Nikdy by to nedokázal!! Prostě by si Billa nedokázal vymazat ze své hlavy, a ještě těžší by to bylo u srdce, které tlouklo jenom pro něj. Nechápal se… nemohl uvěřit tomu, jak dlouho dokázal být zaslepen Danielovou lží. Nevěřil mu… nevěřil bytosti, která mu dokázala ukázat smysl života. Pochyboval o jeho lásce a důvěře… Snad ještě není úplně pozdě…

Ještě jednou se zhluboka nadechl a opatrně dveře pootevřel. Na posteli uviděl svou lásku s miminkem na klíně, jak se na něj různě cenil a šimral jej a Oliver se smál jako nějakej blázínek. Tlapkal ručkama a natahoval po Billovi drobné prstíky, zatímco on mu vždy se smíchem unikl a tváří se odsunul.
"Ty si můj malý brouček," šeptl Bill s jemným úsměvem a láskyplně jej k sobě přivinul."Ty jsi moje jediné štěstíčko, víš to?" zašeptal mu do vlásků a zničeně pohlédl na druhou půlku postele. Chyběl mu. Tak moc mu chyběl. Z myšlenek jej probralo Oliho nadšené zavýsknutí, když se ve dveřích zjevila ještě jedna sklíčená osůbka. Bill se nejdříve poplašeně ohlídl po Oliverovi, ten však vesele výskal a natahoval ručky po Tomovi, který Billovi málem vyrazil dech. Nikdy by neřekl, že by za ním přišel. S pusou, mírně pootevřenou sledoval Toma, který si vedle něj sedl, v jeho očích se však znovu skvěla ta neskutečná láska a radost, a po bolesti, nebo chladu už nezůstalo ani stopy…

Opatrně si vzal od brášku Olivera, který se k němu nemotorně přivinul.
"M-měl by sis to převlíknout, jinak nastydneš," pípl Bill nevinně a opatrně natáhnul ruku po Tomově mokré mikině. Tom se však náhle postavil a s jemným pohupováním popošel až k Oliverově postýlce, kam opatrně miminko položil a pečlivě jej přikryl drobnou dečkou. Poté se opatrně obrátil na Billa, který byl suchý a ležel na posteli jenom v Tomově oblíbeném triku, které mu sahalo snad po kolena.. Spával v něm skoro pořád, a proto si až teď, když se na něj Tom dlouze zahleděl, uvědomil, že to zřejmě už neměl dělat.
"K-když chceš, tak se převlíknu," řekl rychle a pohotově vstal.
"Ne, Bille, počkej," Tom jej jediným pohybem zastavil a opatrně jej chytil za loket. Bill se v jeho očích mohl znovu utápět, dokonce se jej nesměle dotýkal. "Klidně si to tričko nech, seš v něm nádhernej," zašeptal Tom měkce a v očích se mu znovu zaleskly slzy. Byla mu zima, jeho tělo bylo kompletně smáčené a oblečení jej nepříjemně studilo, přesto jej však něco hřálo u srdce. Byl to Bill. Zoufale jej objal kolem krku a naléhavě se k němu přitiskl celým svým tělem.
"Miluju tě lásko… prosím, věř mi," šeptal mu do ucha, zatímco mu jemně kousal ušní lalůček a líbal kůži na krku. Tom tiše vydechl a omámeně přivřel oči. Jak dlouho o tomhle snil?! Kvůli jeho hlouposti však málem přišel o všechno, co ještě mělo cenu.
"Věřím ti, Bille. Strašně mě to všechno mrzí. Omlouvám se ti… J-já tě moc miluju a je mi to všechno líto. Řekni, že ještě není pozdě," se zoufalým výrazem se mu dlouze zadíval do očí, ve kterých se snažil vyčíst odpověď. Jenomže ta byla překvapivě jiná, než čekal…

autor: B-kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ilon ilon | Web | 13. května 2012 v 13:44 | Reagovat

Ach ta láska, ta láska ... Krásně, něžně podané, dokonalost ♥ :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama