Živelná pohroma II. 12.

6. května 2012 v 13:30 | Saya |  Živelná pohroma II.
autor: B-kay

Pomalounku se otočil a jeho uplakané oči se střetly se svým nádherným protějškem. Tom se na něj strnule díval a pohledem mapoval každý milimetřík jeho andělské tváře… S tímhle se prostě bude muset smířit. Bill je nádhernej a někdy se jistě stane, že se někomu zalíbí. Ale proč právě Daniel?!
Vždyť to byl právě on, kdo jejich vztah před nedávnem zachránil…
Tak proč se jej teď pokusil zničit?! Nerozuměl tomu… Vypadali tak hezky… Andy mu konečně přišel šťastný a až po uši zamilovaný. Daniel mu vrazil nehezkou dýku do zad s jeho nejlepším přítelem…
"Asi bych měl dneska přespat raději u Andyho," šeptl po chvilce, čímž Billovi podupal ty poslední zbytky naděje, že by to zase mohlo být jako dřív…
"Když to tak chceš, tak jdi. Já to tady nějak zvládnu i sám," hluboce si povzdechl a pomalounku se posadil na kraj postele. Tom se na něj však nepřestával dívat… Cítil tu bolest, která se rozlévala celým pokojem… cítil všechnu to strašlivou úzkost a beznaděj, která jej náhle pohltila a nedokázal s ní bojovat. Nedokázal bojovat ani s ním…
Ale představa, že by navždy ztratil Billa i toho malýho prcka, jej srážela na kolena. To nemohl dopustit! Ne kvůli Danielovi! Vždyť Bill byl smyslem jeho života… Nedokázal by se jej vzdát ani za cenu nevídané bolesti. Jeho láska by všechnu tu bolest dokázala přelstít! Teď si však ničím nebyl jist. Ještě před chvilkou chtěl odejít k Andymu a tam se usadit alespoň na několik dní, ale při pohledu na Billa, který se silou mocí snažil neplakat a víčka se mu třepotala jako křídla motýlů, zaváhal. Nemohl by jej jenom tak opustit. Miloval jej přeci! A žádný Daniel by mu ze srdce nedokázal vyrvat to, co cítil k Billovi…
Bylo to všechno tak zvláštní. Ještě nedávno bral Billa jako svého nešikovného brášku, kterého však zbožňoval nadevše. Chránil jej a staral se o něj a jeden jediný výlet změnil celé jejich životy… Nejdřív Billovy prosíky, ať jej vezme s sebou, nebral jako nejlepší nápad, ale teď byl rád, že jej tehdy s sebou vzal. Všechno se to mezi nima změnilo na té osudné chatě, která může vlastně za všechno. Tam se poprvé skutečně políbili… také se tam poprvé milovali. A Tom se tam konečně zamiloval!
Jenomže s příjezdem domů se začaly z každé strany sypat překážky, které jim jejich lásku znepříjemnily… Všechno zatím zvládli překonat, ale… tahle překážka byla silná a oba to věděli…

Bill se už nedokázal více ovládat a z jeho očí se mu spustil tichounký proud slz, které pomalu kropily jeho tváře. Unaveně složil tvář do dlaní a naplno se rozplakal.
"Tome, jdi už pryč!" vzlykl a bez jediného pohledu ukázal na dveře. "Prosím, odejdi už," zopakoval ještě jednou, ale Tom odejít nedokázal. Se slzami v očích sledoval to zraněné klubíčko neštěstí, které při každém styku slz a bolavých rtů ublíženě vydechlo. "Jdi," šeptl vysíleně, a konečně se na něj podíval. Tom si smířeně povzdechl, opatrně si vzal ze židle hrubou mikinu a beze slova odešel.

Když se za ním zavřely dveře, Bill se srdceryvně rozplakal. Nechtěl jej odehnat... Ale také by se na něj nedokázal dýl dívat. Nechápal, proč mu Tom nevěří... Copak mu tolikrát nedokázal lásku jak slovy tak i konáním?! Ještě více jej bolel fakt, že raději uvěřil cizímu klukovi, který si jenom tak z rozmaru usmyslel, že zničí životy všech, kteří mu věřili a měli jej rádi... Vždyť chtěl mít s Andym dítě… co se mu to stalo?!
Tom vysíleně šlapal městem a přesně věděl, kam jeho kroky míří. Stačilo jenom deset minut, a on už stál u dveřích Andyho domu s uplakaným obličejem. Opatrně zazvonil, a když ani po třetím zvonění nikdo nepřišel, malinko hlasitěji zaklepal. To se však už dveře pomalu otevřely a ven vykoukla Andyho opuchlá tvář. Tom jej ještě nikdy neviděl v takhle hrozném stavu. Vlasy měl rozcuchané a slepené, oči měl pláčem zarudlé a opuchlé a rty malinko překouslé… Tohle sice není výraz, rovný klukovi, ale kdybyste cítili to, co právě cítil on, chápali byste jej. Ztratil osobu, do které vkládal největší naděje… vlastně tím ztratil všechno…

"Ahoj," pípl Tom opatrně nadmíru tichým hlasem a nejistě se podíval do očí nejlepšího kamaráda. Andy však neříkal nic, jenom na něj zdrceně hleděl. "Můžu dál?"
"Jo," řekl rychle a dovolil Tomovi vejít. Když se dveře s jemným bouchnutím přivřely, Andy se vrhl do Tomovy náruče a zběsile si jej k sobě tulil. "Nenávidím ho!! Tak strašně moc jej nenávidím!" brečel a svíral Toma tak silně, až musel lapat po dechu.
"Já vím. Chápu tě," šeptl tiše a přátelsky jej poplácal po zádech. Když se však rozhlídl domem, nic nechápal… Jako by tam někde vybuchla rovnou sopka. Všude byl nepořádek, poházené Danieloy věci, fotografie a snad deset lahví s nějakým čajem. "Cos tady prosím tě dělal?" zeptal se šokovaně a málem upadl, jak zakopl o jednu láhev.
"Tohle je konec, Tome!! Už jej nikdy nechci vidět! Je to jenom nechutnej hajzl! Takhle vypadá konec… i já jsem skončil," vzlykl a svezl se na kolena. Tomovi se chtělo plakat už jenom z pohledu na Andyho, který se unaveně rozbrečel.
"Ale no tak… tohle zvládnem, hmm? Bude to zase dobrý," vydechl a jen stěží se pokusil usmát. Náhle mu však v kapsách zavibroval telefon.
"Bill?" zeptal se Andy přiškrceně, jak sledoval Toma, který opatrně vzal do dlaní svůj mobil.
"I kdybych si to moc přál, Bill to nebude. Myslím, že je konec. Odporně jsem jej urazil a schytal jsem facku," špitl a podíval se na displej. "Máma," povzdechl si a pokusil se co nejveseleji zvednout. Chtěl se totiž vyhnout otravným otázkám, na které stejně neměl náladu.
"Ano mami?" zvedl zcela nadšeně.
"Ahoj broučku. Jak se máte? Co Bill? A co malý?" chrlila na něj Simone otázku jednu za druhou. Tom zničeně přivřel víčka.
"Máme se skvěle. Bill je v pohodě a malej je roztomilej. Všechno je v pohodě," zašveholil a podíval se na Andyho, který s útrpným výrazem trhal Danielovy fotografie.
"Miláčku, jsou tady strašlivé potíže. Nevíme, kdy se vrátíme… Počkej, dám ti Kamilu," řekla rychle a Tom po chvilince zaslechl hlas své tety.
"Tome, prosím tě, dovedli byste se o malýho ještě pár dnů postarat? Když ne, tak zavolám babičku, nebo-" Tom ji však zastavil.
"Ne to ne. My to zvládnem. Vy si to užijte a hlavně se netrap. Oliver je v pohodě," malinko se pousmál, když zaslechl Kamilin vřelý oddech.
"Děkuju, Tome," pípla.
"Není zač. Hlavně si dejte pozor, hmm?"
"Neboj, já vám ještě zavolám, jo? Pozdravuj brášku a dej za mě malýmu pusu," řekla smutně, protože ji Oliver příšerně chyběl.
"Jasně, pa," šeptl a konečně to položil. Jeho nucený úsměv se vytratil a vrátila se zpět bolest…
"Proč vlastně lidé vymysleli něco jako lásku?!" povzdechl si Andy vyčerpaně a strnule hleděl na kopu fotografií, kterou právě zničil. Tom si k němu přisedl a náhle mu padl pohled na fotku, kde byli jenom oni dva...
"Abys mohl cítit tu nádheru, když přijde... ale také bolest, když odchází," šeptl tiše Tom a skelným pohledem sledoval Billův nádherný úsměv.
"Mám i tu zničit?" zeptal se Andy tázavě a zastříhal Tomovi u hlavy nůžkami.
"Ne... tuhle ne," řekl tiše a smutně sklonil pohled.
"Miluješ ho, že jo?" drcnul do něj Andy něžně a při pohledu na Billa nedokázal uvěřit, že by byl schopný něčeho tak krutého, jako je podvod. Od začátku věřil, že ti dva byli pro sebe stvořeni... A možná kdyby se Daniel nezjevil, pořád by to tak bylo...
"J-já bych si nikdy ani nepomyslel, že se zamiluju. A už vůbec ne, do něj... ale teď si přijdu směšnej. Když jsme se milovali a byl tam i ten prcek, napadlo mě, jaké by asi bylo mít vlastní dítě... vlastní rodinu... V každé mé představě hrál on. A teď je konec..." vydechl sklesle a fotku raději rychle odložil, protože by se znovu rozbrečel. Andy si chápavě povzdechl a vzal do dlaní další fotku, aby mohl nelítostně oddělit své tělo od toho Danova.
"Stejně to v poslední době za moc nestálo. Asi v tom jeli déle, protože už ani... víš co... nestálo za nic. Já to chtěl, ale on ne," postěžoval si tiše a alespoň na chvilinku přestal plakat. Toma bodlo u srdce už jenom při vzpomínce na to nádherné milování tu noc před tím osudním výletem.
"Asi bych už měl jít," pípl a pomalu vstal. "Kdybys něco potřeboval, klidně se stav hmm?" pokusil se mírně pousmát a s lehkým kývnutím opustil Andyho dům…

Bill byl s Oliverem na menší přecházce, pak jej nakrmil a zrovna jej po teplém koupání zabalil do jeho drobného župánku a opatrně jej odnesl v doprovodu Pohromy do kuchyně, kde měl pro něj nachystanou lahvičku. Výraz jeho tváře se však vůbec nezměnil, dalo by se dokonce říci, že to bylo ještě horší. Slzné kanálky mu už vypověděly službu a co bylo nejhorší, i malý Oliver cítil, že něco není v pořádku. Bill byl smutný a i to malé dítě poznalo, že tam někdo chybí…
Bill mu vzal rychle lahvičku, Pohromě hodil jednu ňamku pro pejsky a šel do obýváku, kde malýho položil na gauč a smutně se na něj zahleděl. Malý Oliver hmátl po svém medvídkovi, náhle však jeho pohled zaujalo něco jiného. Bill se jenom na chvilku zamyslel a už mu to malé prtě nemotorně strkalo pod nos něco, v čem dokázal poznat Tomovu kšiltovku. Plačtivě ji vzal do dlaní a poté znovu pohlédl na miminko.
"Chybí ti?" vydechl sklíčeně a něžně k sobě kšiltovku přivinul. "To mně taky," pípl a láskyplně projel po hebkých vláscích, které zdobily hlavinku toho prcka. Oliver na něj hleděl svýma smutnýma kukadlama a natahoval po něm ručky. Chtěl být u něj…

Po chvilce se Bill rozhodl malýho uložit, proto jej vzal do náruče a opatrně došel ke schodišti, které vedlo k horním pokojům. Najednou se však dveře opatrně otevřely a dovnitř vešla Tomova utrápená postava, která nevykazovala žádné známky radosti. Oliver se na něj usmál bezzubou pusinkou a vesele po něm natahoval packy. Bill mu tedy vyhověl a popošel blíž k bráškovi, který na něj zničeně hleděl.
"Kdybys měl hlad… t-tak jsem ti udělal večeři, je na sporáku. Já jej půjdu uložit, a půjdu si také lehnout," řekl tiše a miminko si od Toma zase vzal. "Dobrou noc," špitl a vyšel první schod.
"Bille?" zavolal na něj Tom opatrně, a když se bráška otočil, zdrceně na něj pohlédl. "Dobrou noc," pípl a snažil se silou mocí neplakat. Bill zničeně sklonil tvář a snažil se polykat tiché slzy, které mu stékaly po tváři…
Tohle byl prostě konec… a kvůli čemu? Jenom kvůli tomu, že chtěl pomoct příteli…

autor: B-kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ilon ilon | Web | 7. května 2012 v 8:19 | Reagovat

Ach tolik smutku ...
Překrásné, nádherně napsané, autorku opravdu obdivuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama