Unbekannt Liebe díl 22.

29. srpna 2011 v 12:31 | Saya |  Unbekannt Liebe I.
Takže... Moc se omlouvám za prodlevu mezi díly ale bylo toho teď nějak moc, neměla jsem přístup k PC a nebyl čas a většinou ani chuť psát. A když už jsem něco napsala tak mi trvalo, než jsem se dokopala k tomu, abych to po sobě četla a přepisovala do wordu, což se mi povedlo až dneska (25.8.). Takže děkuju věrným čtenářům kteří si počkali. Nevím jak to bude s dalšími díly protože nastupuju na novou školu a... chtělo by to ze začátku si udělat nějakou reputaci xD takže se uvidí, jak bude čas psát...

Díl 22.

Na chvíli se odmlčím a bolestně stisknu oční víčka. Hluboký nádech... Výdech... Nádech... A pokračuju...
"V tu chvíli se začala psát moje pověst jako toho rebela, nevychovanýho děcka...
Věděl jsem, že kdyby to věděla Emiin, bylo by jí to líto, ale když už jsem jednou začal, nemohl jsem s tím jen tak seknout. Nemohl jsem přece přestat dávat najevo vzdor vůči tomu, že toho, co nechci, mám nad hlavu, a to, co doopravdy chci nemám vůbec...
Jenže já nechci peníze a slávu mého otce... Teda vlastně našeho...
Teď si řekneš, že mám být vděčný za to, co mám, jenže já to opravdu nepotřebuju..."
"Ne, neřeknu... Nechápu, k čemu je bohatství a... Samota. K čemu jsou peníze, když ti chybí člověk?""
"No právě... V té době jsem měl alespoň nejlepšího kamaráda... Byl trhlej, byla s ním sranda... Ale kromě Emiin byl jedinej, kdo mi rozuměl... Bohužel tady byl jen o necelý tři roky dýl než Emiin... Chybí mi..." Zamrkám abych zahnal slzy.
"A... Kam... odešel? Možná bych... S tebou mohl za ním jet?" Kéž by...
"Nemohl... Už jsem o tom přemýšlel, ale... Myslím, že by nebyl rád kdybych něco takovýho udělal..."
"Proč myslíš?"
"Srazilo ho auto... Nepřežil to." Zašeptám.
"Oh... Billy..." Zamumlá s lítostí v hlase a pevněji mě obejme. Po tváři mi steče slza.
"Moc mi chybí... Dělali jsme prakticky každou věc spolu... Sprejovali jsme na zdi... Poprvé do klubu jsem šel s ním... Poprvé jsem pil s ním... I když to byl můj nápad..." Vzlyknu.
"Šššš... Už mi to nemusíš říkat... Šššš... Nechceš napít?" Utěšuje mě jako v noci.
"Ale já chci mluvit, já ti to chci říct... A nechci pití..." Zamumlám a povzdechnu si.
"Po tom... Po tom to začalo být nesnesitelný... Povyhazoval jsem skoro všechno v mém, do té doby relativně útulném, pokoji a vyměnil to za luxusní vybavení... A začal jsem do klubu chodit z jinýho důvodu než je pití... Bylo mi čtrnáct, když jsem si začal vodit domů pokaždé někoho jinýho... Prostě jen na sex... Patnáct, když jsem si někoho vodil skoro každý den... Respektive noc... Před pár dny se táta naštval a skončil jsem tady na ´převýchovu´." Dokončím svoje docela dlouhý ´vyprávění´. Bolí mě i ty šťastný vzpomínky na to, jak jsme s Carstenem dělali úplný kraviny... Jedli jsme rohlík se šlehačkou posypaný zdobením na dort... Smáli jsme se u toho jak idioti a očekávali jsme, že nám bude blbě ale vůbec nebylo... Chtěl bych vrátit čas a nebo dělat něco zábavnýho, při čem bych byl šťastný a později bych na to mohl vzpomínat... Třeba bych pak ty vzpomínky, co mám doteď, zatlačil co nejdál a pak by to ani nebolelo... Jako by ty roky ani nebyly... Měl bych nový hezký vzpomínky... Třeba s Tomem a mámou... "Tome...?"
"Ano?"

Tom:
"A... Jak... Si prožil ty roky ty?"
Eh! Ta otázka mě... trochu hodně zarazila. Čekal bych cokoliv ale tohle ne. Co mu mám na to říct? Že těch devět let bylo bezchybných, teda až na to, že mi chyběl? To je dost blbý po tom, co jsem teď slyšel.
"Uhm... Nenecháme to na jindy? Nechceš se teď už konečně najíst?" Zkusím z toho ´vybruslit´.
"Tak... Dobře. A co s těma špagetama na chodbě?"
"Spíš s tím střepem v tvé kůži, ne?"
"Ugh..." Dívá se na mě pohledem á la ´Já nic, já jen andílek´.
"Bille... Pojď do koupelny, tam je dezinfekce."
"To je dobrý... Já si to vytáhnu sám..."
"Bille!"
"Tak dobře... Ale... Prosím buď opatrnej..." Zamumlá mi do trička.
"Tak vstávej. Jdeme do koupelny - tam je dezinfekce..."
"A musí ta dezinfekce být?" Dál se drží mého trička a mumlá do něj.
"No... Minimálně bez vody se to neobejde." Vyhnu se přímé odpovědi. Myslím, že kdybych mu řekl, že musí být, do té koupelny bych ho nedostal. Neochotně se zvedne a počká, až vstanu taky.
Dojdeme do koupelny.
"Sedni si na zem a opři se o ramenem o vanu..."
"Hm-hm..." Zamumlá na souhlas a já otevřu skříňku s všelijakýma lahvičkama. Pohledem hledám dezinfekci. Vytáhnu jeden spray a kleknu si k Billovi s vatičkou v jedné a dezinfekcí v druhé ruce. Ten se na mě dívá vyděšeným pohledem.
"Říkal jsi, že dezinfekce není potřeba..."
"O dezinfekci jsem nemluvil. Říkal jsem, že minimálně bez vody to nepůjde." Zopakuji svoje slova.
"A opravdu to musí být?" Zakňučí.
"Musí." Odložím věci vedle sebe, vezmu si papírovej kapesníček, zvednu Billovi ruku a opatrně chytím střep. "Nelekni se kdyby to bolelo..." Zamumlám a snažím se co nejopatrněji střep vytáhnout. Bill usykne, ale drží, dokud střep nevytáhnu úplně.
"Už to je?"
"Ještě vyčistit tak pozor, bude to štípat."

*O DVA MĚSÍCE POZDĚJI*
"Bille tak už jdeš?!" Křiknu ke schodům a čekám na odezvu. Právě se s Billem chystáme - nebo teda Bill se chystá, já už připravený jsem - na nákup. Bill kosmetiku, já jídlo. Za ty dva měsíce se to tak nějak stalo nepsaným pravidlem. Když mamka nestihne dojít na nákup - tedy tam jdu já - jde Bill pro kosmetiku.
Za ty dva měsíce se tu vlastně... dá se říct, že se tu nic moc nestalo.
S Billem jsme v pohodě... Víceméně jsme si už vypěstovali vzájemnou důvěru a Bill s mamkou taky. Samozřejmě na tom mám zásluhu já.

*flashback*
Po tom, co jsem Billovi vyčistil ranku po střepu a dal mu nový špagety, šel spát. Myslím, že to pro něj celkově musel být náročný den a bylo už po čtvrté odpoledne... Docel chápu, že musel být unavený. Musel se tady tak nějak aklimatizovat a to sebere hodně energie. Zatím co Bill spí, já uklidím ten nepořádek nahoře na chodbě a po chvíli přijde mamaka.
"Ahoj!" Zakřičí na celej dům.
"Pššš!" Přiběhnu k ní a snažím se ji ztišit.
"Co se děje?"
"Bill spí."
"Aha... A to teď odpoledne?"
"Jo... Byl ze dneška unavenej..."
"Aha..." Máma si sundá slabší bundičku a jde do obýváku.
"Mami... Mohl bych s tebou mluvit?" Zeptám se dřív než se stačí po ovladači a zapnout televizi.
"Samozřejmě." Usměje se a sedne si.
"Jde o Billa..."
"Poslouchám." Otočí se čelem ke mě.
"On... Víš, on nepotřebuje převychovat... Výchova otce neselhala... Vychovanej je dobře, ale nevychoval ho táta. Měl chůvu... Táta se o něj vůbec nestaral. Mluvil jsem s ním... A myslím, že bych ti to neměl tlumočit... Myslím, že by ti to měl říct sám... Ale opravdu nepotřebuje převychovat, on potřebuje jen lásku rodiče a jeho pozornost..."
"A... Co teda to chování, o kterém Jörg mluvil? Tím se snažil tu pozornost získat?"
"Ne... Tím se snažil jen zabít vzpomínky na lidi, které měl rád a namohl s nimi být."
"A jsi si tím jistý?" Vydechla.
"Naprosto... Ale jestli chceš vědět víc, musíš se zeptat Billa..."
"Dobře... Děkuju Tome."
"Nemáš za co. Jdu se na něj kouknout..."
*konec flashbacku*

Nevím, jestli o tom mamka s Billem mluvila, ale věnuje se mu co nejvíc a Bill jenom září. Upřímně, i já jsem za něj šťastný a snažím se dělat, co mu na očích vidím - a že už toho vidím hodně. Přece jenom, zrovna nenáročnej není... Sice vidím hlavně touhu po lásce a pozornosti - ať už jakékoliv - ale za ty dva měsíce ze svých požadavků moc neslevil.
Ze zamyšlení mě probere rána vedle mě a výkřik "Už jdu!". Bill totiž právě, jak je jeho zvykem, skočil ze čtyř posledních schodů ke mě. Naštěstí už jsem si stihl zvyknout na jeho, až příliš velký, množství energie a častý změny nálad.
"Tak pojď a doufám, že máš dost velkou tašku."
"A musím ten nákup tahat?" Zakňučí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsem pravidelný čtenář Unbekannt Liebe

=))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama