Rebel II. 16. - KONEC

30. srpna 2011 v 18:30 | Saya |  Rebel II.
autor: B-kay

Možná jste to nečekali, ale ano:) tohle je poslední dílek Rebela. Třetí řadu už neplánuju, a i tahle druhá mi dala hezky zabrat. Nevím, jestli to skončí podle vašich představ, ale snažila jsem se, aby se vám to líbilo, tak doufám, že jsem vás nezklamala. K téhle povídce jsem dost řekla už u konce první řady a nechci se opakovat, ale kdybych mohla, tak bych vám ze srdíčka poděkovala, že jste ji četli a nádherně komentovali:).
Bez vás bych možná tu druhou řadu ani nezačala psát. Chtěla jsem do ní vložit něco jemnějšího a křehčího, a tak jsem mezi dvojčata zamíchala i postavu Tomova miminka. Nevěděla jsem, jestli to vyjde, ale jak se mi zdá, líbilo se vám to:), a proto jsem nesmírně spokojená. Takže vám ještě jednou děkuju a snad se mi podaří vymyslet zase něco, co by se vám líbilo alespoň jako tahle povídka:). Byla bych moc ráda, kdybyste se k tomuhle dílku vyjádřili, protože jsem si ním nebyla tak jistá, ale už to nechám tak, jelikož je poslední. Takže komu se bude líbit, tak bude a komu ne, tak se omlouvám:)
Stejně vám však přeju hezké počtení a věnováno je to mé mladší sestře, kterou mám mocki ráda...
Vaše B:)


Rozespale jsem otevřel oči a dlouhé zívnutí jsem ztlumil v dlaních. To, co mě vzbudilo, bylo zřejmě lehké klepání dešťových kapek, které pomalu stékaly po oknech a vytvářely tím různé mokré obrazce. Strnule jsem si povzdechl a opatrně jsem se nadzvedl na loktech, abych se mohl rozhlídnout pokojem. Pokoj byl ještě pořád ponořen do únavné tmy, ale při pohledu na hodinky jsem zjistil, že je ráno. Bylo málo po půl šesté, obloha se právě vzbouzela a celý pokoj byl naplněn klidným dýcháním. Alespoň na chvilku jsem pocítil, co to znamená klid a jistota. Bill spinkal vedle mě, ve tváři měl klidný výraz, jenom sem tam lehce pohnul rty.
Když jsem se zahleděl na jeho rozbitou tvář, chtělo se mi brečet. Snad nikdy se nezbavím toho pocitu viny, že za to všechno můžu jenom já. Kdyby zůstal v Mnichově, nic z tohohle by se nemuselo stát. V hloubi duše jsem mu však nesmírně děkoval, že se vrátil. Nepřežil bych to bez něj. Ten rok, co u mě nebyl, byl tím nejhorším, co se mi mohlo stát. Pořád jsem doufal a snil o tom, že jej ještě jednou uvidím. Někdy jsem se chtěl dokonce smířit s myšlenkou, že si možná také našel přítelkyni a oženil se. Tahle možnost však byla tak bolestivá, že jsem se tomu nechtěl oddávat. Nevíte, co jsem cítil v tu chvíli, když jsem jej spatřil po tak dlouhé době... Kdyby se mu stalo něco vážného, nepřežil bych to. Každý den budu děkovat Bohu, že mi jej nevzal. Ještě pořád nechápu ten zázrak, když se do tak křehkého človíčka pustí tři chlapi a on skončí jenom se zlomeninou.
Do očí se mi znovu nalily slzy a já jsem bolestně zasténal. Opatrně jsem se k němu sklonil a naléhavě jsem jej políbil do vlasů.
"Hm... lásko?" víčka se mu lehce zachvěla, jak pomalu otevíral oči a když se na mě zahleděl, strnule se pousmál. Bylo mi jasné, že jej ta pusa ještě pořád bolí. Měl ji lehce nateklou a pokaždé, když se pokusil usmát, si zhluboka povzdechl.
"To jsem já. Klidně spinkej," políbil jsem jej ještě jednou a pečlivě jsem jej přikryl. Bill se na mě dlouze zahleděl a něžně mě pohladil po čelisti.
"Polib mě," zaprosil, a i když poznal ustrašený nesouhlas v mých očích, nevzdal se a trval na svém. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než poslechnout. Sklonil jsem se k němu a zlehka jsem vsál jeho spodní ret. Vzápětí jsem však ucítil Billovy prsty na mém podbřišku, které se pomalu sunuly níž.
"N-ne... tohle ne," rychle jsem se vzdálil z dosahu jeho chtivých prstů a omluvně jsem se na něj zahleděl. Bill smutně stiskl víčka a namáhavě se posadil.
"Copak ty nechceš?" zeptal se mě smutně a bylo na něm jasně vidět, že je zklamaný...

Kdyby jen věděl, jak moc jsem chtěl. Ale strach byl v tu chvíli prostě silnější než touha. Kdybych mohl, miloval bych se s ním, kdykoliv by chtěl, ale ne teď. Jeho tělo bylo přece poseto modřinama a jednu nohu měl v sádře. Nemohl bych se s ním milovat. Kdybych mu způsobil bolest, neodpustil bych si to. Proto jsem jenom rozhodně zavrtěl hlavou a vzal jsem jeho tvář do dlaní.
"Miláčku, ty víš, že chci. Ale ještě nemůžu. Všechno tě bolí a nic bys z toho neměl. Já bych se také pořád díval, jestli jsem tě náhodou nepohladil moc silně a nemělo by to svoje kouzlo," rozpačitě jsem se na něj usmál a snažil jsem se mu to nějak vysvětlit. Bill smutně svěsil hlavu a hravě proplétal naše prsty.
"Já vím... akorát jsem měl strach, že... že se ti takhle nelíbím. Že tě takovej nepřitahuju," povzdechl si a hlavu mi zabořil do ramene.
"Miláčku, ty budeš pro mě tím nejkrásnějším, i kdyby se stalo cokoliv. A pár modřin a odřenin přece nedokáže vyhnat tu touhu z mého těla. Miluju tě," zhluboka jsem se nadechl a konečně jsem se osmělil k pořádnému polibku, na který Bill tolik čekal...
Ještě chvilku jsme se v posteli líbali, než nás mamka zavolala na snídani. Mezitím se vzbudil také malej, takže jsem jej vzal do náruče a odnesl jsem jej do kuchyně, kde jsem jej usadil do jeho dětské sedačky. Mamka mu mezitím připravila nějakou výživu a já rychle vyběhl pro Billa. Poslední týden jsem si připadal jako přenosný invalidní vozíček, ale moc mě to bavilo.
"Tomi, zlato... přišla ti nějaká pošta," když jsem se na mamku zvědavě zadíval a uviděl jsem strach a úzkost v jejím pohledu, bylo mi hned jasné, co to bude - a hlavně od koho to bude. Nejistým krokem jsem k ní popošel a vzal jsem si nabízenou obálku. Její adresa... to mi bylo hned jasné. Srdce jsem měl až někde v krku, když jsem ji pomalu otevíral...


(Bill)
Pozorně jsem krmil tu malou potvůrku před sebou, přesto jsem se však sem tam zadíval na Toma a jeho výraz tváře. "Tak, co píše?" ptala se netrpělivě mamka, já jsem raději mlčel. Nechtěl jsem jej ještě víc trápit. Když jsem však zahlédl v jeho očích slzy, ztuhl jsem se lžičkou u Billovy pusinky. Ten chudáček malej se po ní natahoval, ale já jej vůbec nevnímal.
"Podala žádost o svěření do péče. Soud bude za měsíc," vydechl nakonec a zničeně dosednul na židli přede mě.
"S tím jsi přeci počítal nebo ne?" ptala se jej mamka ustaraným tónem a hladila jej po vlasech.
"Nečekal jsem to tak brzo... t-tohle je prohraný. Já o něj přijdu," zasténal nešťastně a musel se silně ovládat, aby neplakal.
"Ne, takhle nesmíš myslet. Dopadne to dobře," šeptl jsem tiše a pokusil jsem se na něj povzbudivě usmát. Natáhnul jsem k němu ruku a opatrně jsem jej pohladil. Kdyby se na nás nedívala mamka, políbil bych jej a přitulil bych si jej k sobě.
"Já v to věřím," šeptl a smutným pohledem se zadíval na své malé miminko...


(Tom)


Měsíc uběhl jako voda a mě čekalo to nejhorší. I když jsme si ten měsíc dokonale užili, přesto jsem nedokázal myslet na nic jiného. Pořád jsem se bál, že to nedokážu. Že se jí nebudu moct vyrovnat a bojovat o to, co miluju. Že bude mít podplacenou půlku soudu, mi bylo od začátku jasné. A o to horší to pro mě bylo... Billovy rány na tváři po několika dnech zmizely úplně a teď byl znovu jako předtím. Dokonce mu včera dali dolů sádru. Všechno bylo tak krásné... Až na to, že jsem právě šel k soudu, na kterém jsem měl přijít o své dítě. Pomalu jsem nakračoval budovou v doprovodu mé lásky, který mě jako jediný podporoval úplně nejvíce. Stačil mi jeho úsměv a záblesk v jeho očích a já věřil, že to dobře dopadne. Když jsme však vešli dovnitř a uviděli jsme všechny ty nenávistné pohledy, úplně mě to složilo.
Nedokázal jsem ani vnímat slova soudce, celý jsem se třásl, a kdyby mě Bill nedržel nenápadně za ruku, nedokázal bych to. Všechno hrálo proti nám. Už jsem jenom čekal, kdy mi to oznámí. Roby se na mě pohrdavě dívala a vítězně se usmívala. Když mě soudce vyzval, abych vyslovil svou řeč, namáhavě jsem vstal a se slzami v očích jsem se zhluboka nadechl.
"J-já... já nevím, co k tomu říct. Přišel jsem sem bojovat o své miminko, ale… vidíte, že tohle nemá cenu. J-já svého syna miluju a nechci o něj přijít. Proto vás prosím, neberte mi moje dítě. Prosím," víc jsem už neřekl, protože se mi podlomila kolena a já dosednul na svou židli. Po tváři mi stékaly slzy a lítostivému pohledu soudce jsem se vyhýbal. Bill mě hladil po tváři a šeptal mi slova lásky. Netrvalo dlouho a čekal na nás rozsudek. Všichni její právníci se na mě dívali s odporem a zhnusením, jako bych jim snad něco udělal. Bill mi pomohl vstát a já skoro bez dechu civěl na soudcovy rty, které promluvily jasným hlasem. Nevnímal jsem všechno, co řekl, stačila mi jenom poslední věta.
"A právě proto se soud rozhodl svěřit neplnoletého Billa Kaulitze do péče otce…"
Konec

autor: B-kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama