Unbekannt Liebe Díl 21.

16. července 2011 v 21:54 | Saya |  Unbekannt Liebe I.
Takže… Trvalo mi zase dost dlouho, než jsem se dokopala k přepsání, no ale nakonec dokopala a to je hlavní xD Upozornila bych, že teď máte kašlat na rozdíl mezi kreditní a debetní kartou a prostě to přejít…
A díl bych chtěla věnovat Žužu, protože je jediná, kdo pravidelně kometuje a za to jí moc děkuku ;)

Díl 21.

Tom:
"Nad čím přemýšlíš?" Přeruším chvíli ticha mezi námi. Ne že by to ticho bylo nějak tíživý… To vůbec, ale celou tu dobu jsem se díval na Billa a připadalo mi, že nějak posmutněl…
"Nad ničím… A nad vším…" Zamumlá a povzdechne si.
"A co je to všechno? Teda jestli se můžu zeptat…"
"Já nevím… Prostě o všem okolo… O mém chování, o chování lidí okolo mě… O nespravedlnosti světa…" Mluví hodně potichu… Skoro mi dá práci mu rozumět.
"Takže vlastně o něčem, nad čím můžeš přemýšlet hodiny, ale moc toho nevymyslíš, že?" Nebyla to ani tak otázka, jako jednoduchý oznámení.
"Hm… Jenže já na pár věcí přišel… Bohužel…"
"Proč bohužel?"
"Protože mi připadá, že lepší by bylo žít v nevědomosti než s krutou pravdou…"
"To je to až tak děsivý nebo děláš ž myši žirafu?" Vyprskne smíchy."
"No co? Teď mě to napadlo. Komár a velbloud mi připadají ohraní…" Zamumlám na obranu.
Bill jen pobaveně kroutí hlavou.
"Takže to nebude až tak děsivý, co?"
"No… Je to pro mě docela krutý…Ale není to až tak děsivý. Teda pokud ti nepřipadám děsnej já…" Zamumlá provinile.
"Ne. Ty si jenom děsně rozmazlenej."
"No právě… Vždycky jsem měl, na co jsem si ukázal… Až na dvě… věci." Řekne zahořkle.
"Jaký dvě věci?"
"To neřeš…" Dívá se za mě.
"Dobře, tak jinak… Jsme bratři, dvojčata…"
"No to vím taky." Skočí mi do řeči. "Nech mě domluvit! Takže… Nějakou dobu teď budeme bydlet spolu… A měli by jsme se naučit si navzájem důvěřovat… Tak co? Řekneš mi to?"
"Možná… někdy."
"Beru to tak, že si teprve získávám tvou důvěru"
Jen něco neidentifikovatelnýho zamumlá a dál prázdně zírá za mě.
"Bille, prosím tě mluv se mnou, nebo alespoň tak apaticky nezírej někam do prázdna… Je to jako bys…" Přemýšlím k čemu to přirovnat.
"Jako bych co…?" Povzdychne si a dál zírá někam do zdi.
"Nevím… Prostě něco dělej… Tohle je takový… No prostě to vyvolává dojem, že jsi… Ugh… Nemocnej." Chvíli mi trvá, než se vymáčknu, ale prostě jsem nechtěl říct přímo mentálně postiženej. Zní to tak nějak divně… Lidem často připadá, že mentálně postižení mají nižší inteligenci, i když je to mnohdy naopak… Oni see jen nedokásží vyjádřit.
"Já… Svým způsobem jsem… Sice ne tak, jak to myslíš, ale…" Ztěžka vydechne a pohled stočí znovu na prostěradlo.
"Je ti něco, o čem nevím a měl bych?"
Bill:
´Jo, je hodně věcí, o kterých nevíš. A měl bys? To vážně nevím…´ Říkám si v duchu mezitím, co záporně vrtím hlavou.
"Vážně?"
"Až ti to budu chtít říct, tak za tebou přijdu." Zamumlám a až pak si uvědomím, že jsem vlastně přiznal, že něco je…
"Takže ti něco je!" Prohlásí vítězně ale zároveň starostlivě… Uznávám, že kdyby jemu něco bylo, taky bych se o něj bál… Ale tohle naštěstí\ není smrtelný… Nebo bohužel? Kdybych byl mrtvej, tak bych se alespoň nelitoval… Byl bych s jediným člověkem, který mi kdy doopravdy rozuměl a nebavil se se mnou pro peníze a vzhled… Byl bych s Carstim… Opravdu mi chybí… Byl můj nejlepší kámoš. Byl ten jedinej, komu jsem věřil po tom, co máma odešla a vzala s sebou i Toma… Byl, dokud neodešel i on… Bohužel dál, než za konec světa.
"Hey! Vnímáš?!" Dolehne ke mně hlas jakoby z dálky.
"Jo… Promiň…" Zamumlám.
"No to je dost… Už jsem se začínal bát. Nevnímáš a si tak bledej, že jsem měl pocit, že mi tady zkolabuješ a já budu muset volat rychlou…" Mluví rychle, vyčítavě a starostlivě.
"Promiň… Bledej sem normálně… A trochu sem se zamyslel…" Říkám naopak dost potichu.
Povzdychne si. "Opravdu…bráško?" Zamumlá potichu. Zarazí mě ale to oslovení.
"Řekl jsi mi…"
"Bráško? Jo, řekl… Jsi můj mladší bráška… A nemysli si, že mi na tobě nezáleží… Že se mi nestýskalo… Stýskalo… A moc…" Pro změnu mluví pomalu a očima se nejspíš snaží propálit díru do prostěradla.
"I… I mě se stýskalo…" Zamumlám potichu.
"Víš… Neříká se mi to lehce… Ale několik měsíců jsem každou noc brečel do polštáře…"
"Já přesně sedm a tři dny… Pak mi dal táta kreditku a řekl, ať si koupím co chci, že on se chce konečně vyspat…" Vybavuju si přesně třen okamžik a jeho výraz ve tváři, když mi to říkal… Tak podrážděný…
"To… Tohle že udělal?" Kouká na mě s lítostí a zděšením v očích.
"Jo… Řekl, že má moc práce, a že jestli se nevyspí, neudělá to ani za rok…" Povzdychnu si. "Doufal jsem, že když tu práci udělá, bude alespoň chvíli se mnou… Jak naivní jsem byl…" Zakroutím nad sebou hlavou a jsem rád, že jsme plynule přešli k jinému tématu.
"Oh… Pojď seem, Billy…" Docela rád se mu stočím do náruče.
"Chceš mi říct, co se dělo celý ty roky?"
"Ugh…" Zapřemýšlím.
"Nemusíš, jestli nechceš…"
"Já… Chci… Ale… Nevím, jak to říct, aby to nebolelo… Oba." Bolí to už teď.
"Mě to nevadí… A je tady šance, že když mi to řekneš, nebude tě to bolet tolik."
"Možná ne, ale… Nechci, aby to bolelo I tebe…"
"Mě bolí už jen vidět tě takhle…"
"Dobře…" Bolestně vydechnu. "Přeskočím těch sedm měsíců a přesunu se dva dny před tu kreditku, jo…?" No spíš než otázka to bylo takový zkonstatování…. Zapřemýšlím se na chvíli, abych si vzpomenul, jak přesně to probíhalo… Vzpomínky na to jsem zastrčil co nejhlouběji…
Tom:
Lehce pohladím Billa po zádech a čekám, co z něj vypadne. Docela se toho i bojím… Už to s tou kreditkou znělo děsivě, tak jaká hrůza musela být něco takovýho prožívat skoro deset let?
Bill se zhluboka nadechne a začne potichu mluvit…
"Po těch sedmi měsících… se můj pláč nemírnil. Spíš naopak… To táta zvládal mě alespoň odpoledne vyzvednout ze školky, když tam už mě vozil jeden z jeho zaměstnanců. Ptal se mě, co chci za to, abych v noci mlčel… Řekl jsem, že chci zpátky tebe a mámu. On mi na to řekl, že to nepůjde, ale že mi dá hodně dalších lidí a nový ´domeček´. Další den jsme se stěhovali…" Nechávám Billa mluvit, jen ho konejšivě hladím a doufám, že to dostatečně vyjadřuje mou podporu.
"Nastěhovali jsme se do obrovské vily… Řekl bych skoro paláce… S tím jsem ztratil i to poslední, co mi vás připomínalo... Hlavně náš společný pokoj a poslední tvé věci… Táta vyhodil i obrázky od tebe… Ta vila, do které jsme se nastěhovali… Byla sice krásná, ale neskutečně prázdná. Sice se to časem zaplnilo ´personálem´ ale bylo to tak… tak neosobní… Nikdy jsem se tam necítil jako doma… Nebyl to domov, bylo to jen místo, kde jsem prostě byl. S ´personálem´ mi táta zaplatil i chůvu… Měla nastoupit za týden od toho dne… Když jsme se ´nastěhovali´, já bych řekl spíš přesunuli, do vily, brečel jsem ještě víc… Pak mi dal táta tu kartu. Bylo mi sedm… vlastně ani to ještě ne, a on mi dal k dispozici několik desítek tisíc eur… Ještě jsem neměl rozum a koupil jsem si hodně, opravdu hodně, hraček a gumídky… Ze strachu, aby mi to všechno nesebral, jsem přestal po nocích brečet. O čtyři dny později přišla chůva. Jmenovala se Emma, ale říkal jsem jí Emiin… Byla pro mě něco jako náhrada za oba rodiče a ještě i tebe…"
Nevydržím to a přeruším ho. "Počkej, tím chceš říct, že nějaká ženská ti nahrazovala mě i mámu?"
"No ne tak docela, ale dávala mi to, co dřív máma, a dělala se mnou to, co dřív ty. Stejně jako dřív u tebe jsem brečel, když se mi něco stalo, brečel jsem u ní, když jsem potřeboval obejmout a utěšit… Opravdu jsem si ji oblíbil. Těch pět let, co u nás bydlela, jsem se cítil skoro doma. Jenže táta dělal vždycky pravej opak toho, co jsem chtěl…"
"A to… S tím souvisí jak?" Jo táta vždycky dělal pravej opak toho, co se po něm chtělo, ale pořád mi nějak nedochází, proč jen pět let…
"Táta si usmyslel, že už Emiin nepotřebuju… A prostě a jednoduše ji ze dne na den vyhodil.
Do té doby bylo všechno v relativní pohodě, ale jednou jsem přišel ze školy ´domů´ a nečekala mě voňavá sladká svačina a její úsměv s otázkou, kolik taháků jsem ten den ve škole použil. Jen táta s tím, že už Emiin měla Nestihl jsem si vzít ani její adresu a číslo telefonu… Prostě byla pryč…"
Ztěžka vydechne. Na tohle jaksi nemám co říct tak radši mlčím a čekám na pokračování ´hororu´.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsem pravidelný čtenář Unbekannt Liebe

=))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama