Rebel 16.

29. července 2011 v 20:29 | Saya |  Rebel I.
autor: B-kay

Možná vás to překvapí, možná jste to také nečekali, ale tohle je opravdu už poslední dílek téhle povídky. Chtěla jsem to sice ještě roztáhnout do dvou, ale nakonec jsem se rozhodla ukončit to v tomhle dílku. Celý je to napsaný u nejlepší písničky na světě-Tokio-Hilf mir fliegen,bez ní to prostě nejde. Je dokonalá a naprosto vystihuje atmosféru příběhu.
Chtěla bych ještě něco k povídce dodat. Když jsem ji začínala psát, chtěla jsem udělat něco jiného. Z Toma ve většině povídek dělaj toho horšího. Toho, kdo je svým a chladným, ale já jsem to chtěla malinko upravit a proto sem v téhle povídce jejich role vyměnila. Nevím, zdali si můžu gratulovat, ale aspoň můžu doufat, že se vám tahle povídka líbila.
Každopádně bych chtěla poděkovat za vaše komenty a za všechny vaše skvělé ohlasy, které byly téhle povídce věnovány :). Jsem moc ráda a doufám, že se vám i ostatní povídky budou také líbit : ) Ale tak jako tak bych si přála, abyste i tenhle poslední díl ohodnotili : )
Děkuju :-* Vaše B : )...
Joo a druhá řada je už na skladu xD.

Bylo kolem druhý v noci. Pokojem, kde leželi Roby s Tomem, se nesla až tíživá atmosféra, která nebyla přerušena jediným slůvkem nebo povzdechem. Oba dva tiše hleděli do zdi před sebou. Akorát ve tváři jednoho se odrážela spokojenost, zatímco ve tváři toho druhého se odráželo neskutečné zklamání a prázdnota. Skoro neviditelné slzy tiše dokapávaly na Tomův polštář, který se pod jejich tíhou pořád víc a víc máčel…

Už to budou pomalu dva týdny a on se přes to stejně nedokázal přenést. Ještě pořád nedokázal uvěřit, že Bill skutečně odešel bez jediného opravdového vysvětlení nebo slova na rozloučenou. Nedokázal v sobě potlačit ten šok a bolest, když našel tehdy prázdný obývák s jediným drobným lístečkem pohozeným na měkké dece. Billův vzkaz byl sice extra krátký, ale vystihl přesně to, co měl vystihnout. Stačila jenom tři pouhá slova k tomu, aby vyjádřil to, co měl na srdci. Tom měl ten lístek se vzkazem "Miluju tě, lásko" pečlivě schovaný pod polštářem a pokaždé, když mu přišel všední život s Roby těžký a svazující, snad hodiny hleděl na bratrovo roztřesené písmo, které u něj však nadevše miloval. Snažil se zapomenout! Opravdu se hodně snažil, aby na Billa přestal myslet, nešlo to. Cit, který v něm vzplál díky Billově lásce, mu již nikdo nevyrve ze srdce a Roby tuplem ne! Jejich vztah se totiž stočil k pomyslnému dnu, ze kterého už nelze uniknout.
Tom ji nelíbal, nedotýkal se jí a ona přesto vesele chystala svatbu a všechno, co k tomu patří. Tom tak dlouho bojoval proti tomu sňatku, až se náhle cítil úplně bez síly a energie. Už nedokázal víc vzdorovat a bojovat, a proto nakonec souhlasil s vědomím, že mu možná nakonec pomůže zapomenout na bratra. Patrně si však vůbec neuvědomil, že tímhle rozhodnutím budou trpět oba dva, protože Roby Tomova ignorace zjevně vyhovovala a do svatební přípravy se vžila natolik, jako by vůbec nevnímala dění kolem…

Tom to však na rozdíl od ní cítil úplně jinak! Zničeně si vydechl a posadil se. Jenom nepatrným pohledem hodil po Roby, již dávno spokojeně spala s nadšeným výrazem ve tváři. Bylo totiž něco po půl jedenácté a Tom si s hrůzou uvědomil, že mu zbývá jenom několik hodin, než mu na prstu přistane prstýnek novomanželů. Tváří mu proběhla další vlna úzkosti a v očích se náhle třpytily slzy. I přes neskonalou tmu, jež vládla pokojem, dokázal rozeznat černo-bílý svatební oblek s nevkusným motýlkem, který mu nakázala budoucí tchýně. Ruce se mu třásly vztekem k sobě samému, ale i ke všem, kteří s touhle nesmyslností vesele souhlasili. Tohle měla být jeho poslední noc, kterou stráví v objetí svobody. A zatímco Roby si své loučení se svobodou hezky užila, on na její oslavy z vysoka kašlal a raději zůstal doma sám. Jediná osoba, se kterou se chtěl loučit, byla tak daleko…
Opatrně vstal a rychlým pohybem vzal do dlaní svůj mobil, jenž ležel na nočním stolku. Tichými kroky obešel postel a mířil rovnou do obýváku, který mu náhle přišel strašně prázdný, když se v něm nerozlévala Billova vůně a sladký hlas, který tolik potřeboval slyšet. Místo něj však poslouchal Robyino zběsilé drkotání o jejich budoucnosti a o věcech kolem jejich prvního miminka…
Unaveně dosednul na místo, kde objevil Billův vzkaz a zpaměti vyťukal do mobilu Billovo číslo. Už mu to sice přišlo zbytečné, jelikož Bill jeho telefonáty ignoroval a na SMS nikdy neodpovídal. Přesto však se slzami, jež mu stékaly po tváři, tiše doufal, že mu to aspoň tentokrát zvedne. Chtěl se s ním jenom rozloučit a popřát mu hodně štěstí. Chtěl mu jenom naposled říct, co k němu cítí… A proto opatrně přiložil mobil k uchu vyčkával...
Čekal několik vteřin a pořád nic. Ze rtů se mu prodral výdech plný bolesti a zklamání, jenomže vzápětí šokovaně pohlédl před sebe. Bill mu telefon zvedl!
Zvedl, ale nic neříkal. On by totiž ani říct nic nedokázal, jelikož byl jeho hlas přiškrcen někde v hlasivkách, ze kterých se prodíralo jenom soustavné vzlykání.
"Bille?? Bille, prosím, nezavěšuj… prosím," Tom naléhavě šeptal do neživého kovu, jenž působil jako jediná spojka mezi ním a bratrem. Když pořád slyšel jeho tichý dech, rozhodl se pokračovat. "J-já jsem se chtěl jenom rozloučit… chtěl jsem ti říct jenom jediné, a to, že mi strašně chybíš," neudržel se a i přes své snažení zničeně vzlykl.
"Ty mě taky, Tome," ozvala se náhle tichá odpověď třesoucím se hláskem. "Strašně moc," doplnil se Bill šeptem a prudce polykal všechny horké slzy, jež mu kanuly po tváři.
"A kde jsi? Vrátil ses do Mnichova? Jsi v pořádku? Máš kde bydlet?" Tomovy otázky Billa přímo pohltily a on musel s pravdou ven.
"Bydlím u našich, Tome. Nedokázal jsem odejít zpátky. Odletím až tehdy, co tě uvidím vycházet z kostela… to mě tady pak už nebude držet vůbec nic," vydechl smutně a na chvilku ztichl.
"Musím tě vidět… ještě naposled…prosím. Přijedu k našim a počkám na tebe venku. Bille, prosím."
Bill však náhle hovor ukončil a vypnul si telefon. Tomovi nezbylo nic jiného, než doufat a odejít tak, aby si Roby ničeho nevšimla.
Rychle na sebe naházel, co našel pohozené na židli, vzal klíčky a během několika minut stál před domem rodičů. S nejistým výrazem ve tváři vyšel z auta a opatrně si odemknul. Zhluboka se nadechl a posadil se na luxusní zahradní houpačku, která byla jenom několik metrů ode dveří. Smutným pohledem a myslí zbloudilou ve vzpomínkách se zahleděl na jejich roztomilý dům, který byl přesně takový, jako když jej oba opouštěli.
Vzápětí však prudce zvedl pohled k osůbce, jež vyšla ze dveří a probodla jej měkkým pohledem plným slz. Bill vypadal ještě krásněji než předtím. Tom si všiml roztomilé ofinky, která se mu skvěla v šikmém směru a ještě více zdůraznila jeho jemnost. Tom urychleně vstal a ve stejné chvíli jako Bill, tak i on popoběhl a v příští vteřině už k sobě zoufale tulil Billovo třesoucí se tělo.
"Omlouvám se, lásko," zasténal Bill zoufale a lačně vyšel vstříc Tomovým rtům, které jej zoufale líbaly. "Nevěděl jsem, co mám dělat… musel jsem odejít," vzdychal mezi polibky a pokorně zakláněl hlavu dozadu, aby mohl cítit Tomův horký jazyk co nejdál.
"Miluju tě," zavzdychal Tom tiše. Oba plakali, přesto se však hladově líbali a náruživě se k sobě tiskli.
"T-tady ne," řekl Bill roztouženým hlasem, když mu Tom zajel pod látku tenkého trika a nepatrně si otřel naběhlé rty. Stačil jediný pohled, aby věděli, co bude dál. Oba se rozběhli k autu, které se stalo jediným němým svědkem výbuchu vášně, jež je málem rozdrtila. Nedokázali se ani svléknout…
Skončili na zadním sedadle totálně zamotaní do kalhot, jež měli staženy ke kotníkům. Během celé noci se však stačili obléknout a zase svléknout již několikrát. Milovali se tvrdě, ba přímo divoce. Už nehleděli na jemnost nebo mazlení… všechna ta bolest a strach udělali své a sex mezi nimi byl přímo zuřivý. Ta noc ukázala jedinečnost jejich vztahu a pouto, jež se nedá přetrhnout pouhým slovem nebo výmyslem…
Přesto však bylo jejich ráno plné slz a odloučení. Už to prostě nešlo vzít zpátky a utéct před skutečným životem se zdálo přímo nemožné… Moc dobře věděli, že udělali velikou chybu. Jak v dětství, tak i v dospělosti a možná právě díky téhle chybě zůstala láska mezi nimi jenom nádhernou vzpomínkou…


Už to bude rok, co se Bill vrátil zpátky do Mnichova a ponechal své srdce v náručí svého bratra. Našel si slušnou práci a pověst rebela se mu jaksi začala vyhýbat. V jeho očích už neplál ten rebelský oheň a pohrdání okolím. Výraz jeho tváře nebyl namyšlený, ani lhostejný tak jako kdysi. Lidé si na něj neukazovali a dokonce se konečně smířil i s rodiči. Toho bláznivého a nevázaného Billa náhle vystřídal obraz někoho, kdo ve svém nitru tichounce trpěl a nedokázal víc milovat. I když od té doby uběhlo už 365 dní, pořád jej miloval a nedokázal zapomenout…
Jeho starší bratr na tom byl podobně. Svatba s Roby nic nezměnila na věci kolem Billa a citu, který jej zevnitř sžíral. Jediným světýlkem v temnotě byla miminka, dvojčata, která mu Roby porodila. Rozkošní chlapečci však neměli jedinou genetickou známku nebo alespoň náznak podoby ze své maminky. Jejich pleť byla smetanově bílá a vlásky, jež zdobily jejich drobné tváře, byly plavé a neskonale jemné. Jejich oči nebyly blýskavě zelené, nýbrž s nádechem roztékající se horké čokolády.
Paradoxem byl rozdíl, ve kterém se narodili. Bylo to přesně deset minut… Pouhých deset minut, přesně tenhle časový rozdíl udělal Toma starším sourozencem… jenomže štěstěna jim moc nepřála, protože se chlapečkové narodili s vadou srdíčka a ten, který to přežil a zvládl, byl právě ten mladší a mnohem křehčí… I když se Roby bránila, nakonec stejně získal jméno pro Toma nejkrásnější. Jméno, které mu dodá sílu žít, i když jeho bratříček už u něj nebyl. Tím jménem bylo právě jméno Bill

KONEC : )


autor: B-kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jana jana | 21. srpna 2011 v 10:14 | Reagovat

To bilo dost smutný ale i krásný stejně
T_T .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama