Unbekannt Liebe díl 17.

15. dubna 2011 v 18:33 | Saya |  Unbekannt Liebe I.

Díl 17.

*O 3 HODINY POZDĚJI*
Bill:
Končí poslední hodina a... já nevím, co mám dělat. Mám jít za Tomem? Mám na něj čekat před třídou nebo venku? Oh kurva! Nechci se projevit jako nesamostatný děcko, ale... Pořád se bojím jít kamkoliv sám... Užírá mě představa, že to mohl být kdokoliv z nich... Scheiße! Mám dilema! A krom toho... Nemám dobrý pocit ani z Toma. I když je to mí dvojče, nevím, co od něj můžu čekat, tudíž ani nevím, jaký chování si mám připravit... Ale jedním jsem si jistej - má mě alespoň trochu rád, jinak by mě tak... až láskyplně neutěšoval... Což mě přivádí znovu k otázce; Co teď? Dobře... Určitě to nebyl nikdo z nich... Takže... ´Já se nebojím... Já se nebojím...´ a půjdu teda ven.
Jakmile se zazvoní, sbalím si věci a pomalu jdu ven ze třídy směrem, kde by - alespoň co si pamatuju a vidím tím směrem jít hloučky lidí - měl být východ... A nemýlím se. Ha! Jsem dobrej! - Teď bych se ušklíbnul ale nechci vypadat jak debil...
V duchu prosím, ať přijde co nejrychleji... Nemám tady z toho dobrý pocit... Doufám, že ta ´dvojčecí telepatie´, o které se pořád mluví, funguje. Zkusím ho ´povzbuzovat´; ´Pohni si... Pohni si...´
"Nepohnu." Ozve se vedle mě.
"Oh, ono to funguje." Ušklíbnu se.
"Yeah! A je to pěkně otravný."
"Alespoň vím, jak tě budu otravovat." Znovu se ušklíbnu. To bude zábava...
"No to teda nebude. Nebo se ti úmyslně začnu vtírat do mozku i já a věř mi, příjemný to rozhodně nebude." Zašklebí se.

Tom:
Grrr... Leze mi do mozku. Tam nemá co dělat! Mu to rád oplatím...
"Když už mi lezeš do mozku, určitě si zjistil, že mám hlad."
"No vidíš, mohl bych se najíst..."
"To bylo myšleno tak, že jestli nechceš jít domů sám, což myslím, že po včerejšku nechceš, tak se máš odlepit od tý zdi a jít se mnou. Chci se stavit pro hamburger." Vím, že ta narážka zrovna milá nebyla, ale on je taky příjemnej jak... prostě on.
"To od tebe nebylo hezký..." Zakroutí hlavou a odlepí se od zdi. "Tak jdeme?"
"Jo." Zamumlám.
- - - - -
"Jeden kuřecí hamburger a..." Než se stihnu otočit a zeptat se co chce, odsune mě od okýnka rychlýho občerstvení a okamžitě ze sebe přímo sype objednávku.
"A smažený sýr se zeleninou v housce a coca-colu!" Zářivě se na mě usměje.
"No moment! Pití jsme si nedomluvili!"
"Ale já mám žízeň!" Zakňučí a dělá psí oči.
"Di někam!" Zavrčím... To za něj budu platit!
"Ale Tomí..." Řekne mi jak máma když mi bylo osm a ještě to i protáhne... Grrr!
"-Nejsem Tomi!" Zavrčím a otočím se k okýnku kdy prodavačka sleduje naši ´hádku´. "A vy mu teda dejte tu colu - třeba pak zmlkne." Ušklíbnu se.
"Tsss!" Prskne a otočí se zády.
"Jak myslíš..." Zlomyslně se ušklíbnu, vezmu si ´jeho´colu a otevřu ji. "Vážně tu colu nechceš?" Ptám se s úšklebkem.
"Dej mi to!" Vyhrkne, otočí se, colu mi sebere, zakopne a půl láhve skončí na jeho tričku. Zasměju se. To už je po druhé, co se polil colou, a to je tu teprve druhej den...
"Netlem se a radši mi půjč mikinu!"
"Aby tě neofouklo..." Protočím oči.
"Jestli sis nevšiml, mám na tričku flek!" Vykřikne zděšeně.
"A co já s tím?" Pozvednu obočí.

Bill:
"Půjč mi tu mikinu!"
""Nečil se, Divo..." Prohlásí s ledovým klidem.
"Nejsem Diva a dej mi tu mikinu!" Prsknu.
"Ale chováš se tak..."
"Dobře... Tak jinak. Jsi mí dvojče tak mi laskavě pujč tu mikinu..." Zamumlám.
"To sis uvědomil kdy?" Pozvedne obočí.
"Ve chvíli, kdy mi táta řekl, že sem jedu a to na dlouho..." Povzdychnu si.
"Tady máš tu mikinu, ale obávám se, že se v ní ztratíš." Podá mi mikinu a usměje se.
"Dík..." Řeknu už mileji a rychle si ji oblíknu tak, aby nebyl vidět ten-ne-zrovna-malej-flek.
"Ou, je mi skoro po kolena." Zasměju se.
"Vaše objednávka..." Ozve se ta prodavačka. Tom zaplatí, podá mi jídlo a vezme si sví.
"Jdeme domů?" Zase to zní tak zvláštně...
"Jasně..." Přikývne. "Mimochodem... Já se ti ráno patlal s rohlíkem a ty si takhle nevděčnej?"
"To sem ještě nevěděl, že můžu mít něco daleko lepšího než tvůj rohlík..." ´Rejpnu´ si.
"Tsss... Ani nevíš, jak chutná... A moje špagety ti chutnaly tak, že si lepší ještě nejedl a můj rohlík by nebyl dobrej?" Zašklebí se. Tak tím mě setřel...
"Ehm...No..." Sklopím pohled a radši si kousnu toho sýru. Jen se zasměje.
"A... Kdy přijde mamka?"
"Jako včera. Proč se ptáš?" Zkoumavě se na mě podívá.
"Já jen, že jsem ji viděl jenom chvilku a..."
"Chybí ti?"
Začervenám se. Je mi 16 a chybí mi máma... "Připadám si jak naprostej debil."
"Vždyť je to normální... Tolik let si ji neviděl..."
"Chybí ti táta?" Zeptám se smutně.
Přikývne.
"Mě taky... Ale na tak, jak si asi myslíš..." Zamumlám a kousnu si zase.
"A jak?"
Spolknu sousto a podívám se na něj. "Táta... Chodí domů jen se vyspat... A mě akorát nadává, že tam každou noc někoho mám... Teda měl jsem..."
"Chápu..." Povzdychne si. "Máma sice přijde domů tak, že spolu i mluvíme, ale mí ´noční návštěvy´ zrovna nemiluje..."

Tom:
"Jenže co mám dělat, když jsem neustále sám a ti, co si říkají přátelé, chtějí jenom prachy..." Povzdychne si. Pravda... Tohle musí být těžký...
"To naštěstí neznám..." Začnu konečně jíst.
"Máš štěstí... Tohle ti závidím..."
"Chtěl bys opravdový přátelství?"
"Chtěl bych hodně věcí, který nemůžu mít..." Vydechne.
"Přátelství můžeš mít, jen... se zkus přestat chovat jako diva a... nenabízet sebe a zároveň peníze..." Zkusím mu poradit.
"Když já... Nevím jestli se ještě umím chovat jinak..." Zakňučí. Začíná mi ho být líto...
"Za zkoušku přece nic nedáš, ne?" Kouknu na něj a pomalu dojídám.
"To... sice ne, ale... On je snad někdo ochotný to zkusit se mnou?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsem pravidelný čtenář Unbekannt Liebe

=))

Komentáře

1 Niki Niki | E-mail | Web | 16. dubna 2011 v 14:26 | Reagovat

Mohla bych tě poprosti o hlas tady http://cmcyrus.blog.cz/1104/1-kolo-sonc ? Prosím..Pro Tokio Hotel. Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama