Miluju tě...ale kdo jsi?I. Díl 6.

13. prosince 2010 v 14:00 | Saya |  Miluju tě...ale kdo jsi?
Vím že jsem teď v pátek díl nedala ale...jaksi nebyl čas... Gomenasay.

Autors: Saya & Spook Bree
Bill - Saya
Tom - Spook Bree

Tom: Kouknu na Billa....něco mi na něm nesedí...tamten Bill měl blond vlasy a modré oči
Bill: Udělám krok dopředu a s uslzenýma očima si Toma prohlížím. On mě taky.
Karel: Začnu vyprávět Tomovi to samé jako Billovi.. "Ale tohle je Bill...ten kterého v hloubi duše miluješ...ten kterému jsi slíbil že ho ochráníš."
Bill: Zase se rozbrečím a už se neudržím na nohou. Podlomí se mi kolena a skácím se na zem.
Tom: Malinko se zvednu "Bille!" vykřiknu
Bill: Snažím se zvednout ale nemám sílu. Slyším, jak Tom vykřikl mé jméno ale sál ležím na zemi a ztěžka dýchám. Mám zavřené oči.
Karel: "Bille.." pomáhám Billovi na nohy
Tom: "Bille? Udělal bys pro mě něco?" zeptám se a olíznu si rty
Bill: Karel mi pomáhá se zvednout. Uslzenýma očima se podívám na Toma. "Cokoli." řeknu potichu.
Karel: "Já půjdu..." usměji se ještě na oba a odejdu
Tom:"Polib mě...nikdy bych nezapoměl jak mě kdo kdy líbal..." řeknu stydlivě
Bill: Opatrně udělám pár kroků směrem k Tomovi a zastavím se u postele. Skloním se a opatrně se otřu o jeho rty.
Tom: Vpiji se do jeho rtů a políbím ho
Bill: Líbám ho, procítěně se vpíjím do jeho rtů a ve skrytu duše doufám, že na polibky si opravdu pamatuje.
Tom:"Tak tohle si pamatuji." usměji se na Billa
Bill: Taky se usměju. Po tváři mi steče slza, ale tentokrát je to slza štěstí.
Tom: "Tohle jsou Billovi rty..."usměji se a pohledím Billa po tváři a setřu mu slzu
Bill: "Nejradši bych tě obejmul, ale bojím se, abych ti neublížil." usměji se.
Tom:Usměji se "No..je fakt že hodně bolí bok...a noha a záda....nechal bych to na chvíli kdy mi bude líp." usměji se
Bill: "Už aby to bylo." zasměji se.
Tom: "Dočkej času. Přece jen jsem unavený a v šoku. Nic nechápu." usměju se unaveně
Bill: "tak to abych začal vysvětlovat, že? zeptám se.
Tom: "Můžeš..." přikývnu
Bill: "No...tak teda popořádku co vím já." vydechnu. "Přišel jsem první den do školy, samozřejmě pozdě. To bylo ve čtvrtek, respektive předvčerejšky. No, učitel si mě vzal před tabuli, tam něco kecal a pak mě poslal se posadit. K tobě do lavice..."
Tom: "Aha..."
Bill: "No...a tyk nějak si po mě pokukoval. Myslel sis, že jsem holka." trošičku zčervenám.
Tom: "To jsem si myslel i teď." zasměju se
Bill: Zčervenám ještě víc. "No, ani se ti nedivim. Ale...tak nějak jsme se začali bavit...a když ses mě zeptal na jméno, tak trochu jsem nevěděl co říct. Nakonec jsem řekl pravdu a...po vyučování jsme skončili na školních záchodcích..." teď musím vypadat jak rajče.
Tom:"Proč na záchodcích? To jsem měl zase nějakej průser?"
Bill: "Ehm...no, ne." sklopím pohled.
Tom: "Tak co jsme tam dělali?"
Bill: "No...můžeš hádat." odpovím. A jestli jsem byl před chvílí jak rajče, tak nevím, co jsem teď.
Tom: Zamračím se a přemýšlím. Potom na tebe vykulím oči "Co? My dva?"
Bill: "Jo...my dva. A to ještě není všechno..." zašeptám a koukám do země.
Tom: "A co ještě?" koukám zvědavě
Bill: "Pak jsme šli domů a...pak jsem šel k tobě a...strávili jsme spolu noc...a já ti řekl, co se mi stalo...brečel jsem. Ty jsi mě utěšoval a říkal, že nedovolíš aby mi někdo ublížil znovu a pak jsme usnuli."
Tom: "Aha...noc...spolu..." utřiďuju si to všechno v hlavě
Bill: Jo...noc. Spolu." šeptám.
Tom: Uvidím sestřičku jak nakoukne "Pane Bille..už musíte jít." usměje se a je zase fuč. Kouknu se na Billa
Bill: "No, tak jo." odpovím té sestřičce a začnu se zvedat ze židle.
Tom: "Ahoj..." usměju se na rozloučenou a cítím jak se mi klíží oči
Bill: Taky se usměju a pozoruji tě, když odcházím z pokoje. Vůbec se mi nechce. Chci být s tebou.
Tom: Zamávím ti a koukám jak za tebou klaply dveře
Bill: Noa teď by mě zajímalo, kam mám jít. Vím, že jsem pořád ve stejném městě, ale cestu domů neznám. Pokusím se po kapsách najít mobil.
Tom: Začínají se mi klížit oči
Bill: Najdu mobil a zavolám mamce.
Tom: Usínám.
Bill: "Ahoj mami." začnu. "Potřeboval bych, abys pro mě přijela.
Tom: Usnu...je to příjemný bezesný spánek
Bill: Mamka se mě ptá, kde jsem. "V nemocnici." odpovím jí.
Tom: Spím. Cítím jak mě někdo budí. Už zase
Bill: Taky se ptá proč tu jsem. Co jí na to mám říct? "No... to ti vysvětlím později...ale o mě se bát nemusíš." odpovím jí.
Tom: Mžourám na sestřišku "Pane Kaulitzi injekce." usmívá se. Mračím se na injekci.
Bill: Tak co se stalo? ptá se zase. "Mami...už sem ti řekl, že to vysvětlím později...prosím, teď se neptej a přijeď pro mě."
Tom: Píchne mi injekci. Usyknu. Zalipí mi to "Tak kdybyste cokoli potřeboval stačí zazvonit." usmívá se na mě. Zamračím se.
Bill: Nechci říc, že je KONEČNĚ na cestě...protože odtud nechci pryč. Nechci od Tomiho ale... víc než 12 hodin jsem nespal a spát potřebuji. Sice pochybuji, že se mi podaří usnout, ale zkusit to můžu.
Tom: Rozhlížím se okolo sebe. Hnusné bílé stěny. Prázdnota. Připadám si sám.
Bill: Chtěl bych ještě za Tomem, ale vypadal že usíná, tak ho nechci budit.
Tom: "Sám sám sám...a bez paměti...." kňourám si pro sebe a klepu prstem do tyrmu do peřiny
Bill: Nevím, jak dlouho od nás trvá cesta do nemocnice... ale já to nevydržím. Musím ještě za Tomem.
Tom:"Sám sám sám... a udělám to znovu..." zpívám si právě mnou stvořenou písničku. Teda spíše broukám a poklepávám prsty. Nelíbí se mi tu. Už jen ta atmosféra
Bill: Vyběhnu schody do patra, kde leží tom. Vydýchám se, a jdu za ním. Otevřu dveře a usměju se.
Tom: Kouknu na dveře a přestanu si broukat
Bill: "Nespíš?" zeptám se potichu."Vím, že je to blbá otázka, ale když jsem odcházel, usínal jsi." pousměju se.
Tom: "Nejde tu spát...nelíbí se mi tu. Nevěřím ani těm peřinám."
Bill: Ušklíbnu se. "Chápu.Je to tu tak bílí...a člověk by pomalu umrzl, jak ledově to působí." usměju se.
Tom: "Je tu zima..." Přiznám. Přikryl bych se ale  mám v sobě docela dost hadiček
Bill: "Jo, to je...ale zdá se mi trošku jiná...jinak studená..." posmutním.
Tom: "Studí mě na duši...musím myslet na všechno...hlavně na to jestli se mi stalo něco vážnýho."
Bill: "Vysvětlil bych ti to, ale nemám moc času..." zašeptám.
Tom: "Nikdo na tebe nespěchá..."
Bill: "No...nevím, jak dlouho trvá cesta z Kreutzbergu autem, ale tak navázal bych, kde jsme přestali."
Tom: "A kde jsme přestali?"
Bill: "No myslím, že u toho, co se dělo u tebe doma..." trošku zčervenám...zase.
Tom: "Nepamatuji si to..." vzdychnu smutně a s klepající rukou si promnu spánky. Vzpomenout si. Ten Bill. Bill se musí trápit.
Bill: "To je v pořádku... Co si pamatuješ z toho, co jsem ti říkal před tím, než jsi usnul?" opatrně se zeptám.
Tom:"Jmenuješ se Bill...přišel jsi k nám od školy. Skončili jsme na záchodkách...pak u tebe doma..." přemýtám si to v hlavě. Ty záchodky. To mi je podobný.
Bill: "Ode mě jsme šli k tobě...chvíli jsme se bavili, pak mazlili, pak...no...hádej co..." a zase se červenám. Brzo ze mě bude rajče. "No...a pak jsem ti řekl, co mi udělali a proč se každou chvíli stěhuju..." povzdechnu si. Přece jen na to nerad, velmi nerad vzpomínám.
Tom:"Kdybych si vzpoměl." řeknu omluvně "Ale nic. Prázdno." koukám na tebe jakože mě to mrzí a klepající se rukou tě pohladím po té tvé
Bill: Z toho doteku mě zamrazí. "To je v pořádku... ale proč to tak je, ti radši řeknu až jindy..." vydechnu. Zase vzpomínky. "Ale...pak jsme usnuli a ráno, když jsme se vzbudili...jsme zase dělali tak trochu blbosti...a pak... je moje vina, že jsi tady." vzlyknu.
Tom: "Nic si nepamatuji...ale to není pravda...Nikdo za nic nemůže...Pokud vím byla to nešťastná náhoda." jemně ti jezdím prstem po ruce
Bill: "Ne... je to moje vina. To kvůli mě..." zašeptám a skoním hlavu. Ta ruka...mám tendenci s tebou proplést prsty...
Tom: Kdy¨ž propleteš prsty usměju se "Jsi milej...Ale nemůžeš zato..."
Bill: "Můžu...to kvůli mě jsi chtěl dojít do pekárny pro čerstvé pečivo...to kvůli mě...tě srazil...kamion." zašeptám a rozvzlykám se.
Tom:" Mě srazil kamion?" řeknu nevěřícně a pak se zasměju "Ale musíš uznat že to na mě asi následky nezanechá.. A už si to nevyčítej."
Bill: "Je to moje vina...jen moje..." zašeptám a steče mi slza.
Tom: "Pojď sem." natáhnu se k tobě a políbím tě
Bill: Líbám tě a po tvářích mi tečou slzy.
Tom: "Tak už nebreč." špitnu ti do úst a dál tě líbám
Bill: Když tohle zašeptáš, musím brečet ještě víc. Lehce tě pohladím po tváři.
Tom: "Billi...ser na to...vrátit se to nemůže...nevadí." špitnu a políbím tě na tvář
Bill: Koukám se ti do očí a hladím tě po tváři. "No právě..." vzlyknu.
Tom: "Tak to neřeš..."
Bill: "Musím...zase jsem něco podělal. A zase to schytal člověk, kterýho mám moc rád...miluju." zašeptám.
Tom: "Neposrals to ty ani nikdo tady. Ale ten co mě srazil. To je osud...Nemysli už proboha na to..."
Bill: "Musím...posral jsem to já a mojí vinou si to schytal ty."
Tom: "Bille! Do prdele ser na to." řeknu hlasitě. Skoro zařvu "Nemůžeš za to jasný?!"
Bill: Odkývu ti to ale stejně si myslím svoje. "Tomi miluju tě, ale teď musím jít. Zítra zase přijdu..." Odcházím ke dveřím kde se otočím a znovu zašeptám "Miluju tě, prosím, uzdrav se mi brzo." Otevřu dveře, vyjdu na chodbu a zase za sebou zavřu.
Tom:Přikývnu "Ahoj..." a koukám jak za tebou klapnou dveře
Bill: Pomalu sejdu po schodech do přízemí... mamka už tam určitě čeká, tak jdu ven.
Tom: Koukám do stropu
Bill: Rozhlídnu se a uvidím naše auto. Jdu k němu a čekám dlouhej výslech, na kterej se mi vůbec nebude chtít reagovat.
Máma: "Co se děje Bille! A proč jsi v nemocnici?" vypísknu na svého syna
Bill: "Teď ne... nech mě si napřed uspořádat myšlenky." odpovím tiše.
Máma: "Co? Jsem tvá matka! A ty můj syn!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama